Recenze
Postmetal jako označení žánrového zaměření kapely bývá zavádějící a úplně nesedí ani v případě Švédů Khoma. Žánr jako takový se těší velké oblibě a s tím přichází i to, že bývá holt snazší házet hodně kapel do jednoho pytle. Ovšem když je „to“ zpočátku pomalé, kytarově laděné a následně nebesky vystupňované, neznamená to automaticky příslušnost k postmetalu.
Sunshine, Clean Slate, Ember, Lvmen, Ravelin 7 či Thema Eleven. To jsou jména vůdčích představitelů tuzemského emocoru, který v druhé polovině devadesátých let zcela zásadně ovlivnil zdejší podzemní scénu. Víceméně všechny tyto soubory jsou dnes už minulostí, za zenitem nebo stylově jinde, mladší posluchačské generace ovšem v posledních dvou či třech letech nacházejí nová jména.
„Converge umí, o tom přeci ví každej, kdo někdy slyšel ,Jane Doe’,“ prohlásil před třemi lety Matt Pike z High on Fire. Jeho slova několikanásobně potvrzují i nové songy. Tahle deska je nejenom zralá na nejlepší extrémní kytarovku v tomhle roce. Ona patří vůbec k tomu nejlepšímu, co z jejich hlav vzešlo!
Přijít na kloub blyštivému dekadentovi Brunovi Ferrarimu je rozhodně obtížnější, než se mu dostat do kalhot. Parádivě machistická stylizace Samira Hausera z Vanessy je totiž stejně tak vábivá jako nejednoznačná. Oč mu jde? Chce do postele dostat tolik žen proto, aby jim ukázal, kdo je tady navěky nepřemožitelný, anebo touží taky trochu zpytovat?
Pokud bych měl odpovědět na otázku, proč si koupit i sedmnáctou řadovou desku britských Marillion, nemusel bych dlouho přemýšlet. Poté spoustě let, co se na scéně pohybují, dokáží být členové této kapely natolik sebereflexivní, že nevydají materiál, na kterém by se opakovali, nebo za kterým by si nedokázali stát.
- « první
- ‹ předchozí
- …
- 9
- 10
- 11
- 12
- 13
- 14
- 15
- 16
- 17
- …
- následující ›
- poslední »
