Recenze

Chtělo by se říct, že setkání dvou kapel, jaké předvádí tento dvanáctipalcový vinyl, by nemohlo být protikladnější. Na jedné straně neurvalý lomozící rock, na straně druhé kytarová meditace. Některé věci ale nejsou takové, jakými se zdají být. A v tomto případě dává spojení rány do hlavy a dokonalého povznesení velký smysl. Protože za konejšivým rytmem se skrývá síla a za hrubostí touha přemýšlet.

Když v roce 2009 zamával Trent Reznor fanouškům na rozloučenou, nosil jsem sice chvíli taky černou pásku na ruce, ovšem nikdy jsem tak docela nevěřil tomu, že by rozhodnutí pohřbít Nine Inch Nails jakožto plnohodnotnou kapelu bylo definitivní. V této domněnce jsem se nakonec nespletl.

Tachovští Neurotic Machinery naznačili určité možnosti už minulým albem „Opsialgia“, vydaným coby příloha magazínu Pařát. Tentokrát své počínání omezili na délku minialba a v takto zkráceném hracím čase projevili další drobné zlepšení. Ačkoli neoslňují ničím mimořádným, těší alespoň natolik, že jejich nedlouhou nahrávku lze odměnit sledem pochvalných slov.

Tak charakteristický tvůrčí rukopis, jako má Justin K. Broadrick, je v hudbě stejnou měrou obrovskou předností jako nápadně uchvacující zhoubou. Z Jesu se totiž postupem let stal kolovrátek svrchovaně individuální melancholie, u kterého jsem s každou novou deskou čekal, kdy už začne spřádat odvážnější příze. Stalo se, i když né tak směle a jednoznačně, přesto autenticky.

Ortodoxní hardcorová scéna se vždy spoléhala na spolupráce všeho druhu, ať už jde o různě početné vydavatelské kooperace či sdružování kapel v rámci kompilací či splitů. Zejména těch sedmipalcových vždy vycházelo nepočítaně, na české scéně posledních let se však objevilo poměrně hodně i těch dvanáctipalcových. Tento split patří určitě k nejlepším z nich.

Reporty

Zelený čtvrtek
Mea culpa, mea maxima culpa
Škaredá středa

Koncerty