Recenze

V postrockových dimenzích, kde dle některých názorů již není moc co vymýšlet, se stále dá přijít na leccos nového. Pražští Tengri loňského září svépomocí vydali svůj stejnojmenný debut, který dostal tu nejjednodušší podobu v tom nejjednodušším digipakovém balení, jehož artwork nezdobí vyfotografované banánové slupky, jak jsem si původně myslel, nýbrž dřevěné hobliny.

Jak se poslední dobou u tuzemských hardcorových vinylových splitů stalo zvykem, také na tuto desku se čekalo opravdu dlouho. Obě zde přítomné nahrávky byly totiž pořízeny už před více než třemi lety, ale ještě více se toho o nich namluvilo. Jedni jedou na třiatřicet otáček, ti druzí pro jistotu rovnou na pětačtyřicet, ale těžko přitom určit, která z nich sviští rychleji.

Když objevíte dobrou kapelu dekádu či dvě po jejím rozpadu, jedná se většinou o radostný moment – jako když najdete zapomenutou bankovku v kapse či staré hokejové kartičky na půdě. Je-li ovšem kapela pohřbená čerstvě, člověk se neubrání mírnému pocitu hořkosti.

S albem „Dead End Kings“, jehož je „Dethroned & Uncrowned“ akustickou verzí, se Katatonia sice ustálila ve stylu, který jí skvěle jde, ale dost možná se v něm také zabetonovala.

Chtělo by se říct, že setkání dvou kapel, jaké předvádí tento dvanáctipalcový vinyl, by nemohlo být protikladnější. Na jedné straně neurvalý lomozící rock, na straně druhé kytarová meditace. Některé věci ale nejsou takové, jakými se zdají být. A v tomto případě dává spojení rány do hlavy a dokonalého povznesení velký smysl. Protože za konejšivým rytmem se skrývá síla a za hrubostí touha přemýšlet.

Reporty

Moonwalk se zavřenýma očima
Rodina se sešla
Veledobré to bylo
Kavárna Na Mýtince
Jako vždy něco navíc