Recenze CD

Monotematicky zaměřené věci se zpravidla časem okoukají. Pokud je však nosným motivem v muzice silně návyková atmosféra, pozbývá toto pravidlo platnosti. V tu chvíli ani nevadí, že kapela není kdovíjak originální a sahá po již mnohokrát slyšeném. Jsem rád, že můžu představit dvě takové výjimky, jejichž písním dominují zapamatovatelné atmosféry a hluboká představivost.

Již delší dobu si kladu otázku, co bude po tolik skloňované „posthudbě“. Víme, na co navazují a odkazují postrock, posthardcore nebo postmetal. Ale jak bude vypadat kytarová hudba po těchto žánrech? A budeme ji označovat „post-post-rock“? Na tyto a obdobné otázky se někteří snaží odpovídat svou hudbou. Tak jako Alright the Captain.

Bučovičtí Forrest Jump jsou po celou dobu své existence považováni za poměrně schopnou a slibnou kapelu, ale přestože aktuálním počinem učinili dosud nejrozhodnější a nejpřesvědčivější krok, široce uznávaným a respektovaným souborem se zřejmě znovu nestanou.

Málokdy se stane, aby na mě prvotina nějaké kapely zapůsobila tolik, jak tomu bylo před několika lety s debutem „The Latter Rain“ norských In Vain. Přišel přesně v době, kdy jsem od klasického deathu či blacku začal očekávat víc než jen riffování v pevných mezích stylu. Opeth mi tenkrát už nestačili, navíc si v té době vybírali slabší chvilku.

Po třech letech, která uběhla od vydání „Oversteps“, přichází Autechre s novou, už jedenáctou deskou příznačně pojmenovanou „Exai“, což je fonetický přepis římské číslovky XI. Na rozdíl od starších alb, která se řídila heslem „zaplň CD až po okraj“, šli Autechre co se týče stopáže ještě dál. Album prezentují jako jeden dlouhý, dvouhodinový kolos, kterým doslova i metaforicky překračují hranice CD.

Reporty

Velikost koncertu je v rukou diváka
Zvuk s cejchem smrti
Zrútené novostavby
Inside I'm feeling dirty
Citlivý jukebox