Recenze CD

Romantické kapely nemám rád, ale u portugalských Moonspell už druhé desetiletí dělám výjimku. Na rozdíl od hord obdobných kapel, které se liší snad jen v množství kýče aplikovaném na posluchače, měli vždy Moonspell dostatek soudnosti a osobitý přístup, který jim zajistil popularitu i u lidí, kteří se jinak dívají na atmosférický metal mezi prsty. Jenže tento přístup v sobě nese určitou past.

Jsou desky, které jsou o emocích, a desky, které jsou o progresivním hledání průkopnických směrů. Jedny jsou podmanivé, druhé spíše provokativní. Tak to většinou na mainstreamu vzdálené scéně bývá.

Je otázka, zda vlastní terapie a procházení nejhlubšími vrstvami bolesti mohou posloužit jako ozdravný proces i pro ostatní. Nejspíše ano, když si pocity sednou frekvenčně a hudebně – což by ovšem v konkrétním případě mohlo činit potíže i běžnému příznivci coreových žánrů, a to dokonce i znalcům dřívější kapely lídra Tomase Liljedahla, veteránů severské scény Breach.

Manželská dvojice Josh a Jysi z kalifornského Fresna ukazuje, jak pocitově harmonická a intimní může být muzika, když se na ní společně podílí dokonale spřízněné duše. Podle všeho jim to spolu klape náramně, alespoň jejich hudba to napovídá.

Tihle chlápci jsou považováni za přední evropské metalové vizionáře a tady máte několik důvodů proč. Předně se nesnaží za každou cenu drát do popředí zájmu, i když hudebně i lidsky jsou maximálně na výši. Jejich extravagantní brutální muzika garantuje také mnoho přemýšlivých a emotivních minut. Nic to však nemění na tom, že písně těchto Francouzů představují ztělesněné hudební zlo.

Reporty

Extraliga mistrů hluku
Hlavně se neušpinit!
Tři pohledy do temnoty
Zátiší svatého, bojiště světského
Spiklenci slasti

Koncerty