Ostatní

Ostatní

Pro mě to nyní nicméně není až tak podstatné. Ostatně, kdy jindy utřídit za jedenáct let nahromaděné pořadatelské zážitky a myšlenky než teď, jakkoliv konec může lehce nepřijít?

Wrestling je pro mnohé neznalce pouhou šaškárnou a divadlem. Dle Wikipedie se jedná o „soutěžní profesionální sport, kde jsou zápasy předem domluvené. Obsahuje prvky sportu a souboje, může dokonce dojít ke zranění nebo smrti. Wrestling je oblíbenou zábavou po celém světě, ale nejrozšířenější je v USA, Kanadě, Japonsku a Mexiku. Přestože začínal jako pouťová a cirkusová atrakce, jedná se dnes o multimiliardový průmysl.“ Patří tedy wrestling na akci, jakou je OEF? Rozhodně ano! Extrém má mnoho podob a přesně takováto ozvláštnění dělají Obscene bohatší.

Trvalo čtvrt století, než se Tarantino při klanění brakovým žánrům dostal až ke spaghetti westernu. Nenapadá mě jiné vysvětlení, než že předtím musel jako filmař dospět. Jinak by asi těžko správně uchopil podstatu úsporného, propracovaného a na detailech (nejen obličejů) postaveného rukopisu Sergia Leoneho, který před padesáti lety laciné italské napodobeniny westernů s druhořadými americkými herci a španělským komparzem povýšil na umění a ve výsledku jimi žánr westernu redefinoval.

Nejprve se dvě dámy vrátily z dvouleté dovolené v Pákistánu. Vzápětí naší zemí projížděl americký vojenský konvoj a lid se rozdělil do tří skupin – na ty, kteří nadšeně mávali z mostů, div že samým nadšením neskákali dolů, dále ty, co plamenně poukazovali na nepřijatelnou demonstraci síly či invazi nepřátelských vojsk NATO, a mě, jemuž to bylo jedno.

Proto jsem zprávu, že další trilogie se ujme J. J. Abrams, přijal s úlevou. Jakkoliv s tím byla spojená skrytá hrozba chirurgických zákroků do hvězdněválečného univerza obdobně rozsáhlých jako v případě „Star Treku“. K tomu však přinejmenším v „Epizodě VII“ nedošlo. Ačkoliv Abrams k aktualizaci série přistoupil s úctou, hraničící z pohledu některých zlých jazyků až s opisováním, ve zpracování ságy rodu Skywalkerů přeci jen nepochybně došlo hned k několika důležitým posunům.

Dno české hudby se propadlo v okamžiku, kdy na načančané pódium Státní opery nakráčeli ti, jejichž frontman kdysi působil v kapele oslavující nacistu Rudolfa Hesse a činící i další pochybné vylomeniny blížící se výrazivu hnědých hoven. Tomáš Ortel, pravým jménem Hnídek, si došel pro bronz, a celý Ortel dokonce pro stříbro. Obojí za nadšeného potlesku rozšklebené Lucie Borhyové a dalších kreatur celého toho jejich prohnilého šoubyzhnisu.

„To jsou ti náckové?“

Ano, i tohle byl někdo schopen prohlásit při pohledu na obal elpíčka Heiden.

Cesta za letošní deskou Wovenhand „Refractory Obdurate“ začala již před několika dekádami – a byla stejně trnitá, jako objevná.

Pink Fairies – „Do It“



„Nic si o tom nečti! A udělej to!“

Deep Purple – „Highway Star“



„Pořádně nakoplej rock-and-road song. Pozor, Doug Graves tu má svoje nejoblíbenější klávesové sólo.“

Bylo by ale chybou se domnívat, že se „12 let v řetězech“ zaobírá „pouze“ otroctvím a rasismem. Film lze číst spíš jako obecné poselství o síle lhostejnosti a cíleném a nevratném mrzačení lidskosti. Není však jasné, kdo je ve výsledku morálním vítězem, zda otroci, jejich pánové nebo diváci v kině.

Stránky