Přípravka | Zu – Jhator

Ve změti nové hudby je stále těžší se orientovat, zajímavých desek vychází tolik, že se opravdu soustředěný poslech stává stále větším luxusem. Přípravka by ráda byla kompasem, který v čase před jejich vydáním ukáže na alba, která za pozornost rozhodně stojí. Několik otázek a vystupňovaná očekávání.
Nové album italských Zu slibuje nejedno překvapení, čemuž bychom se ale v podání tohohle proměnlivého tria neměli divit.

Zapomeňte na Mika Pattona, ten už svou službu dávno odvedl, Zu jsou dospělá kapela – jíž samozřejmě byli už v době vydání průlomového alba Carboniferous. Na nové desce se každopádně noří do (překvapivě) rozjímavých nálad a pomáhají jí v tom mimo jiné houslistka Jessica Moss či japonská hráčka na nástroj koto Mičijo Jagi.

V týdnech před vydáním desky Jhator, s níž Zu přijedou na Velikonoční pondělí i do Brna, jsme si o aktuálním rozpoložení kapely a specifikách nové nahrávky povídali s baskytaristou Massimem Pupillem.

Jhator obsahuje dvě více než dvacetiminutové skladby a finále obou z nich jsou vcelku odlišná od toho, co jim předchází. Komponovali jste vyvrcholení obou z nich s myšlenkami na potřebnou katarzi?
Katarze, to je velmi dobrá charakteristika… V antickém Řecku bývala cílem tragédie a tehdy šlo v podstatě o první ucelenou uměleckou formu; třeba hudba předtím fungovala výhradně v rituálním nebo náboženském kontextu. A antická tragédie měla najednou vyprávět příběh s cílem, který spočíval ve vyvolání emocionální reakce. To se mi zdá jako nejkrásnější způsob, jak popsat uměleckou disciplínu.
Zu fungují v docela jiných rámcích, které jsou navíc jen zřídka výhradně hudební a takřka nikdy nevycházejí z rocku. Vlastně tomu tak bylo, i když jsme skládali náš nejagresivnější a nehlasitější materiál. Jhator je hodně „filmové“ album, pomůže, když si posluchač zjistí, o čem pojednává. Chtěli jsme najít bránu, která naši hudbu přenese do neznámého světa a jako obvykle spoléháme na to, že mají naši posluchači otevřené mysli a vydají se ten svět prozkoumat spolu s námi.

Za dvě dekády jste vytvořili hodně rozličné hudby, vadí vám, když jste pořád nálepkování jako jazzcorová kapela? Je Jhator možná vědomým krokem, jak to změnit?
Jhator není nic víc než hudba, která si nás v určitý moment našich životů našla. Když nějaká kapela funguje tak dlouho jako my, je jen přirozené, že si projde různými fázemi – a v hudbě se to odrazí. Je zdravé nechat tomu volný průběh a neuzavírat se jen protože by to nemuselo přijmout publikum, nebo že by to nebylo dobré z hlediska prodejnosti.
Upřímně řečeno, jazzcore je naše prokletí, s touhle nálepkou jsme se nikdy nesmířili. Se vší láskou, kterou chováme k jazzu, Zu nikdy nebyli jazzovou kapelou, ale lidi nás do té škatulky s leností jim vlastní dávali, jen co zahlédli odlesk saxofonu. Takzvaný jazzcore je navíc založený na virtuozitě, což je podle mě odporný, egem poháněný přístup.

Nálada nového alba není nepodobná melancholii desky A Pot of Powdered Nettles tvého dalšího projektu Laniakea. Vznikl Jhator na podobném půdorysu?
Je přirozené, že cítíš styčné body, jsem spoluautor obou těch alb… Já vidím hlavní podobnost v přístupu, jak jsme uchopili hudební formy, které jsme zkoumali dříve, osvobodili je a vzali do neprozkoumaných oblastí.
Experimentování v různých kapelách je samozřejmě nikdy nekončící proces, hledáš zvuky, jejich různé barvy a odstíny, vracíš se k nim a tak dále. Obě ty desky jsou ale rovněž rozjímáním nad smrtí, což je pro západní mysl částečně tabuizované téma. Moderní lidé přece o smrti nemluví. V tomto ohledu ty desky vzešly z podobného pozadí.

Ano, v explikaci k albu přímo mluvíte o „přeostření ze západního pohledu na život“. Mělo tohle rozhodnutí vliv na výběr hostujících muzikantů?
Výběr našich hostů byl naprosto intuitivní. Hledali jsme různé nástroje, podobně jako režisér hledá vhodné herce do různých rolí. Hlavní byl příběh, který jsme chtěli vyprávět, a naši skvělí hosté nám ho pomohli převést do zvuků. I tady platí: hlavní je idea, vize, záměr. Když máš jasno v tomhle, vše ostatní se stane takřka samo. Jen před sebou nesmíš zabouchnout dveře s tím, „že takhle bychom přece měli znít“.

Před rokem jsi mi v rozhovoru říkal, že co nevidět vydáte společné album s Davidem Tibetem. Tak co je s ním? A bude mít projekt Zu93 něco společného s vaší novou deskou?
Vyjde velmi brzy, doufám, že ještě letos. Ta deska už má hotový mastering, takže teď jen čekáme, až si své kolečko oběhne Jhator.
S touhle deskou má společné to, že vznikla z podobného duchovního rozpoložení. Zvukově je ale hodně odlišná, jak od Jhator, tak od čehokoliv jiného, co jsme kdy udělali. Fakt se neradi opakujeme. A nejde o změny ve jménu změn, ale o to, že máme tolik co vyprávět a vidíme tolik prostředků, jak to udělat.
Abych to znovu přirovnal k filmům: režisér může vyjádřit myšlenku skrze sci-fi a příště třeba dobovým kostýmním dramatem a nikdo nebude příliš překvapený. V hudbě – a to i té alternativní – je ale pořád cítit nějaké nutkání držet až svazovat věci v určitých mantinelech. Mnoho fantastických hudebníků na to ale naštěstí nebere ohledy.