Přípravka: Insect Ark – Marrow Hymns

Ve změti nové hudby je stále těžší se orientovat, zajímavých desek vychází tolik, že se opravdu soustředěný poslech stává stále větším luxusem. Přípravka by ráda byla kompasem, který v čase před jejich vydáním ukáže na alba, která za pozornost rozhodně stojí. Několik otázek a vystupňovaná očekávání.
Americká hudebnice Dana Schechter je spojena s kapelami Bee and Flower anebo The Angels of Light; v posledním roce se odevzdala náručím temnějších kultů – mohli jste ji zažít v koncertní sestavě chicagských Wrekmeister Harmonies a do své kapely Gnaw ji přizval i sám Alan Dubin. Teď ale nastal čas na druhou řadovou desku jejího autorského projektu Insect Ark.

Marrow Hymns (vydává kanadský label Profound Lore) je vtahujícím instrumentálním albem, intuitivním průvodcem snovou krajinou, která dokáže být přitažlivě vlídná, ale nechybí jí ani občasná temná mračna. O civilně působících, ale přece magických invokacích jsme se pár týdnů před vydáním desky bavili právě s Danou.

Na jaře se Insect Ark vrátí do Evropy, pražský koncert bude hostit strahovská Sedmička, v plánu jsou i další lokální štace.

Insect Ark funguje už řadu let, debut jsi ale vydala teprve před dvěma roky. V čem je největší rozdíl mezi Portal/Well a novinkou Marrow Hymns?
Úplně první deska Insect Ark, byl to tehdy sedmipalec, vyšla v roce 2012. A od té doby se toho odehrálo mnoho. Nejzjevnější rozdíl mezi Portal/Well a Marrow Hymns je samozřejmě v tom, že do kapely přišla bubenice Ashley Spungin.
Skládání a nahrávání Portal/Well bylo celé na mě (stejně jako nahrávky předtím) a byla to zkouška odhodlání. Taky jsem ale zkoumala, co lze stvořit za použití nových nástrojů, nových zvuků a zahozením dřívějších postupů. Insect Ark byli odjakživa o vyhýbání se zavedeným cestám a snahám trefit se do žánrové škatulky.
Ashley do toho vnesla své vlastní cítění, jak pokud jde o bicí, tak syntezátory – a to zvuk nového alba přirozeně poznamenalo. Její skladatelský přínos doplňuje i zkouší ten můj – a nejen v tomhle je značný.

Marrow Hymns je deska, která se moc hezky poslouchá, ale jsou na ní i drsné momenty, které mohou vést k úvahám o vlivu Gnaw, se kterými teď hraješ. Jak působí poslech Marrow Hymns na tebe?
Je těžké analyzovat něco, co jsem sama stvořila. Pamatuju si všechny fáze vzniku té desky i volby, které jsem dělala. Bylo to jako bychom tvořily buňky, a kostru, a svaly, které jsme zase obalily kůži, a pak tomu vdechly život a naučily to chodit a tahle „věc“, to je hotová písnička. A je těžké na tohle celé zapomenout, když ten výsledek poslouchám.
Čas od času mně ale sepne, jak smutná ta deska místy je. Ale taky lehká a zábavná, což ovšem neznamená, že to stejně uslyší i druzí. Prostě ji mám spojenou s pocity, které jsem prožívala, když jsem tu hudbu skládala (ale ne už nahrávala).

Jak si tedy Marrow Hymns stojí ve srovnání s jinou tvou hudbou, pokud jde o její temnotu?
Snažíš se mě nachytat? Insect Ark dělají asi temnější hudbu, vlastně nevím. Nepřijde mi vyloženě temná – Marrow Hymns jsou jako krev. Zní jako dech. Temnotu mám spojenou spíše s utrpením, ukrutnými věcmi. Ale možná dělám temnou hudbu tak dlouho, že už nedokážu rozlišit, co to slovo vlastně znamená.

Ta deska působí velmi přirozeně. Ale kolik je za ní práce? Může vést tvrdá práce k nenucenému výsledku?
Za tou deskou je hodně úsilí. Základy, tedy bicí a baskytaru, jsme skládaly společně s Ashley a to šlo jedna báseň. Motivy na lap steel kytaře a všechno další jsem pak dělala sama – a to bylo často hodně těžké. V jednom kuse jsem narážela do zdi, nemohla najít nit, nic neznělo dobře. Nakonec jsem to nějak prolomila a dokončila.
Takže jo, myslím, že tvrdá práce může vést k výsledku, který zní nenuceně. Pokud je to třeba, ráda poskytuju nápadům čas, aby se mohly rozvinout. Na té desce nejsou tradiční písňové struktury, ty skladby se mohou vydat do mnoha směrů. Někdy se finální tvar zformuje rychle, dokonce takřka okamžitě – hned vidím, kam má ta skladba směřovat a není to vůbec pracné. Jindy je to přesně naopak. Mozek umí být náš největší nepřítel.
Po mnoha letech skládání jsem se konečně naučila věřit svým instinktům a to hodně změnilo. Konečně se mně podařilo umlčet ty zničující pochyby, které tíží všechny umělce. Jasně, pořád se mně to stává, ale už dokážu rozpoznat, když je v něčem potenciál, a pak tomu dám čas, anebo naopak rozpoznám blbost, kterou můžu hned zahodit.

Poslouchám uhrančivé kytary na té desce, myslím na Earth a ptám se: jsi uctívač mocného kytarového riffu?
To ani ne, vždyť na kytaru umím sotva hrát. Jsem basačka, která se naučila hrát i na nějaké další nástroje. Po baskytaře mám nejraději klavír a bicí, ale na ty hraju jen tak tak.