Poly: Insanii minulost nezajímá, o revoltu proti stádu šlo vždy

Se zakladatelem, textařem, zpěvákem a kytaristou Insanie Petrem „Polym“ Pálenským jsme si psali v polovině září 2012 – tedy 012.

„Nechce se věřit, že Insania slaví pětadvacet let,“ honilo se mi hlavou, když jsme s Polym pracovali na tomhle rozhovoru, ale pak jsem se zdráhal tuhle frázi použít právě u materiálu o kapele, která se frázím brání anebo je bere jako rukojmí své kreativity.

Ovšem nic naplat, ještě v předrevolučních dobách působící kapela slaví čtvrtstoletí a navíc neslevuje ze své nekompromisnosti, respektive jí dává nové a nové podoby. Insania věří v nové impulsy a mrzí ji, když většinová společnost setrvává ve smrádku letargie a průměrnosti. Je namístě propadat skepsi nebo je úspěch Insanie důkazem, že věci nejsou tak hrozné?

Insania slaví pětadvacet let a když už se k tomu hrdě přiznává, odvděčíme se několika nelehkými otázkami. Kde podle tebe spočívá největší zásluha kapely, které bylo za onu dobu dosaženo?
Já se neodvážím mluvit o zásluhách. Zní mi to ve spojitosti s námi dost nadneseně. Osobně si nejvíc cením toho, že nám nikdy nešlo v prvé řadě o úspěch, ale originalitu a sdělení.

Skromnost stranou – právě díky originalitě a sdělení a taky originalitě sdělení jste svou nespornou stopu zanechali. Jak bys ji pojmenoval? Třeba soudě podle reakcí příznivců...
Vážně nevím, tohle by měl zhodnotit asi někdo objektivní, ne my. Já můžu jenom říct, že nám od začátku šlo o revoltu proti stádnímu myšlení, „normálnosti“ v negativním smyslu slova, proti průměru. Prosazovali jsme myšlenku pozitivního šílenství jako prostředku vyčlenění se z konformního davu.

Koncert k oněm pětadvaceti letům se uskuteční v Brně – byť poté pod „výroční“ hlavičkou pojedete ještě další štace. Je známo, že právě zde máte nejsilnější základnu příznivců. Jaký byl její vývoj?
Původní Insania si získala spoustu fanoušků už jen tím faktem, že hrála ještě před revolucí zběsile rychle a brutálně. Takových spolků tu moc nebylo. Se vznikem nové Insanie v roce 992 jsme potom oslovili metalové publikum, které inklinovalo, dejme tomu, k jakési přírodně laděné mystice.
Potom už jsme začínali vstřebávat jiné vlivy jako HC, punk a crossover a s tím se pomalu měnili i fanoušci. Ubylo metalistů, přibyli pankáči nebo třeba i holky v batikovaných tričkách. Lidi, kteří na nás chodí, se několikrát generačně obměnili. V současnosti nás poslouchá zase hlavně metalové publikum, i když jde o otevřenější povahy, které nejsou žánrově ortodoxní.

FOTOGRAFIE
I. Insania v 80. letech – Poly, 1989
II. časy Crossfade tour, 1994
III. Poly live, 2003
IV. Poly, Klíma a Jello Biafra v Praze, 2006
V. současná éra

Proměna je patrná i ve sdělení, byť podvratnost z vašeho projevu nikdy nezmizela. Jak moc měla a má být Insania angažovaná (jako když jsi na Břitvě zval na blokádu nácků) a jak moc jinotajná?
Já tohle nevím, jenom reaguju na svoje pocity. Dřív jsem psal poetičtější texty, to je pravda. V poslední době si myslím, že mnohem cennější je otevřeně vyslovovat svoje názory, protože jen tak má člověk šanci nějak měnit svoje okolí. A tajemně znějících textů, kterým nikdo nerozumí, jsou kolem fůry – ani sám autor většinou neví, co tím chtěl říct. Tohle už mě dnes nezajímá.
Mnohem cennější (a pracnější) je napsat srozumitelnej text, kterej má hlavu a patu a jasný sdělení. Ale nemám tím na mysli nějaký suchý moralizování – baví mě texty, který jsou vtipný, postavený třeba na nějaký slovní hříčce nebo bonmotu.

S nástupem kláves („Rock'n'Freud“) anebo přímočarých textů („Kult hyeny“) se někteří z dávných fanoušků začali nad novou produkcí kapely ošívat. Překvapilo vás to, když se shodneme na tom, že posluchačstvo kapely jako je Insania je spíše svobodomyslné?
Ne, byli jsme na to připravení. Za dobu naší existence se nám „podařilo“ nasrat hned několik generací našich fanoušků, tudíž jsme zvyklí. S každou deskou jsme se posunuli někam trochu jinam. Někdy šlo o posun menší, jindy o dost výraznej. Ale nikdy jsme si nedělali hlavu s tím, co si tím způsobíme.
Vždycky jsme šli tam, kde nás to v dané chvíli bavilo. To je svoboda. Všechno ostatní bychom vnímali jako omezení, a to bych nesnesl. S každou deskou jsme určitou část fanoušků ztratili, ale zase si nás našli jiní... Vždycky je to něco za něco.

Nastaly ale situace, kdy tě třeba nově nabytý odstup konkrétních příznivců mrzel?
Samozřejmě mě nepotěší, když na nás někdo zanevře. Ale musím říct, že jako kapela jsme měli negativních reakcí minimum. Naopak sledujeme, že si nás hodně lidí našlo až díky posledním dvěma deskám. „Kult hyeny“ navíc svou nekompromisností oslovil i jisté anarchistické publikum, ke kterému jsme měli dřív blízko skrz hardcorovou scénu.
A například skladbičku „Je to zlý“ použilo hned několik vzbouřeneckých spolků jako podkres pro svoje protestní videa. Naposledy během politické kauzy Gorila na Slovensku. Předtím si ji vypůjčili mladí lékaři při akci „Děkujeme, odcházíme“.

„Radši koukáme dopředu než dozadu, ale z úcty k našim fanouškům jsme nacvičili některé zásadní staré nevergreeny.“

Stalo se někdy, že vaši hudbu využil někdo, od koho jste si to v jádru nepřáli? Ona ani „Děkujeme, ocházíme“ nebyla úplně imponující aktivita nebo to v tomhle případě bylo jinak?
Je fakt, že „Děkujeme, odcházíme“ byla sporná záležitost a nechci to hodnotit, protože náhledy na tu věc můžou být různé. My ale rádi vždy stojíme na straně rebelantů... Z principu – a to ber samozřejmě s rezervou – jsme pro všechno, co je proti něčemu. Byly ale případy, kdy nám psal nějakej člověk, kterej v našich textech hledal rasistickej podtext... Tak to tedy prosím ne, s tím bychom se určitě neztotožnili.

A nastala za ty dvě a půl dekády období, kdy to Insanii nešlo, kdy jste se na nové hudbě nadřeli více, než by bylo zdrávo?
Nejhorší období pro nás bylo to, které následovalo po vydání alba „OUT“. Nešlo o tvůrčí krizi, ale spíš všeobecnou. Já taky neměl zrovna šťastné životní období, v kapele zavládla dekadence, hodně jsme na koncertech pili, podle toho často vypadal náš výkon, nerad na tohle období vzpomínám. Pokud jsme byli někdy blízko konci, tak to bylo tenkrát.

V jaké kondici je tedy Insania dnes?
Koncertně jsme na tom nikdy nebyli líp – jsme vyhraní, o hodně zkušenější a některé věci už dávno nepodceňujeme. Zásadně nám v tom pomohl i příchod Tudyho, protože on je technik a perfekcionista. Díky němu je veškerá aparatura v pořádku a už nedochází k defektům na pódiu jako dřív. Na druhou stranu oproti dřívějšku víc šetříme s energií. Ale tomu se člověk s věkem nevyhne.

Oslavy a Insania nejsou slova, která by šla k sobě. Jak jste dávali dohromady program koncertu k oněm pětadvacetinám? Na čem vám nejvíce záleželo?
Oslavné akce opravdu děláme neradi. Přijde mi to jako zbytečná pompa. Tentokrát jsme se ale nechali přesvědčit, že lidi, co nás poslouchají, si to zaslouží a ocenili by to. Radši koukáme dopředu než dozadu, ale z úcty k našim fanouškům jsme nacvičili některé zásadní staré nevergreeny – to je hlavní smysl těchhle koncertů. Plus to, že v Brně vystoupí i bývalí členové plus původní sestava z roku 987.

„V tom nasazení, v jakým hrajeme, se prostě nedá hrát tři hodiny.“

Staré nevergreeny jsou tím, po čem fanoušci hodně volají. A Klíma podle všeho volá po „Vertigu“, podle něj nejlepší skladbě Insanie vůbec - dojde řada i na tuhle skladbu?
Klíma má trochu zkreslený názor, protože „Vertigo“ poslouchal ještě jako fanoušek Insanie. Ale ano, „Vertigo“ na turné hrát budeme.

Nezní to ale, že bys z toho skákal nadšením. Jak moc obvykle debatováváte o playlistu a v čem jsou největší třecí body?
My v kapele obecně raději hrajeme na koncertech novou muziku. Koncerty k pětadvaceti letům jsou dárek pro fanoušky, kteří zase chtějí slyšet asi spíš starší věci. Jinak mezi sebou žádné velké třecí plochy nemáme. Snažíme se vždy o přijatelnej kompromis, pokud jde o starší a nové nevergreeny.

Je tedy stáří zásadním kritériem výběru? „I.C.U.“ vypadla z tohodle důvodu anebo už tě nebavil ten vokální kvapík? Mimochodem, měl jsi s frázováním téhle zběsilé skladby naživo někdy potíže?
Nikdy jsem s tou skladbou potíže neměl, kupodivu, a dodnes se na ní před koncertem rozezpívávám, protože mi hezky rozhýbe jazyk a má velký tónový rozpětí. Ale časem, jak přidáváme do playlistu nový písničky, tak prostě některý starý musejí ven. V tom nasazení, v jakým hrajeme, se prostě nedá hrát tři hodiny. Máme playlist něco přes hodinu. Kdyby byl delší, už by to bolelo... Jak nás, tak publikum.

Pětadvacet let, to už se dá opravdu hovořit o střídání generací. Napadá vás nějaká kapela nebo osoba, která s vámi po celou tu dobu dokázala držet krok?
Pokud myslíš někoho, kdo by nás provázel celou tu dobu, co hrajeme, tak podle mě nikdo takovej není. Byly jen jednotlivé etapy, kdy jsme se například potkávali v klubech či na festivalech se stejnými kapelami (v době vzniku nové Insanie to byli třeba hlavně Jolly Joker – ty máme moc rádi dodnes), ale scéna se rok od roku mění, takže potom vždy přišla etapa nová a zase nové kapely, kolem nás se pár let motali zase jiní lidi, ale i ti potom někam zmizeli... A tak pořád dokola.
I když teď mě dvě jména napadají: Root a Zeměžluč. Tyhle brněnské kapely fungují stejně dlouho jako Insania a s oběma jsme se v různých obdobích na koncertech potkávali a měli k sobě blízko.

„Co se týká obecného vkusu, s tím to jde naopak z kopce, takže já v křišťálové kouli nic báječného nevidím.“

A máte k sobě blízko i nadále? Když si představím debatu tebe a Big Bosse, pak si říkám, že musíte v prvé řadě vzpomínat na staré časy – což vyvěrá z toho, že u obou kapel vidím či tuším úplně jiný přístup k tomu, co dělají.
Především se už moc nevídáme, jen tu a tam někde na koncertě, ale občas si napíšeme email. Rozdíl v názorech i v přístupu k muzice tu samozřejmě je, ale přes nějaké dřívější malichernosti jsme se dávno přenesli.
Big Bosse respektuju – dělá muziku, v kterou věří, ta muzika není zdaleka vlezlá a přitom má značnej ohlas i venku. A především ji dělá obrovskou řadu let, a to je už samo o sobě velká hodnota. Samozřejmě, ne každej se s ním snese, ale ať je jakej je, BB je osobnost... Jedna z těch, které dělají scénu zajímavou a zábavnou. Je tu poměrně hodně dobrých kapel, ale příliš osobností tu bohužel nevidím.

Insanii jsem navzdory její letitosti nikdy nevnímal jako „starou“ kapelu, přesto máte nasbíráno zkušeností jako málokdo. Které období ti přišlo pro hudbu vůbec nejopojnější? Které roky bys vrátil?
Minulost mě nezajímá. Nejsem nostalgickej typ a nic bych zpátky nevracel. Pohybujeme se celou vahou v současnosti. Jasně, začátky byly opojný v tom, že po téhle muzice byl hlad, lidi kupovali desky jako vzteklí, z dnešního pohledu se mi líbí pocit, že jsme pomáhali rozjíždět celou novou scénu... Dnes je situace jiná, ale taky má něco do sebe a přináší určitě zajímavý prožitky.

Na Insanii je skutečně patrné, že ji vždy nejvíce zajímá přítomný čas – doba aktuální desky, jejího poselství. Jak dalece do budoucnosti se díváte? A co tam vyhlížíte?
Opravdu žijeme přítomností. Osobně se do budoucnosti moc nedívám. Byly doby, kdy jsem si od dob budoucích leccos sliboval... Jako že třeba nová generace bude víc přemýšlet, nenechá se masírovat masmédii a reklamou, ale tyhle naděje se ukázaly jako mylné. Co se týká obecného vkusu, s tím to jde naopak z kopce, takže já v křišťálové kouli nic báječného nevidím.

Ani záblesky? Angažovanost mladých lidí ve veřejném dění (chtěl jsem napsat veřejných věcech, ale to už je zprofanované zhruba asi jako „myslím to upřímně“) třeba?
Záblesky samozřejmě ano. Ale to jsme u alternativního hnutí, které tu bylo vždy. Já doufal v jakési všeobecné pozvednutí vkusu a morálky. Ale když o tom mluvíš, tak samozřejmě jsou mi sympatické všechny ty partyzánské činnosti jako guerilla art (třeba sprejování po chodnících), squatting, guerilla gardening... A mám radost, kdykoli někde lidi přestanou nadávat jen u piva, vytvoří občanskou iniciativu a skrz ni dokážou něco prosadit třeba ve svém městě.