Necrocock: hudbu Night Vision skládám v jet-lagu

S Tomášem „Necrocockem“ Kohoutem jsme se bavili po emailu v listopadu 2011.

Hudba projektu Night Vision je, jak je u něj zvykem, jakýmsi hudebním deníčkem Tomáše „Necrococka“ Kohouta. Deníčkem, který v sobě má leccos dráždivé intimity, ale zároveň je dostatečně neurčitý, aby nepřestal nudit. S Tomášem jsme dali řeč výhradně o Night Vision a souvisejících tématech. Hudby do letadel a vzpomínek na cesty vpravdě jedinečné není nikdy dost.

Night Vision je hudba určená k cestování a z tvých asijských cest také vychází. Zaznamenáváš si nápady už „on the road“, anebo vše vzniká až při vzpomínání ve studiu?
Spousta nápadů vzniká opravdu na cestách. Většinou ve spokojené únavě, kdy mne příjemné rozpoložení nutí pískat a pobroukávat si. Někdy i kolikrát někde zaslechnu kousek nějaký melodie a mozek už ji začne rozvíjet sám dál. Nabroukám si to do mobilu a jdu dál.

A jak se to má s ženskými vokály? Nabroukáváš si i tyhle motivy, které pak ve studiu nazpívá… kdo vlastně?
Některý ženský vokály si nazpívávám sám a v některých skladbách na „Sleeping Bus“ je ke slyšení mlaďounká Asiatka Apple Tran, která tomu vtiskla to pravé asijské kouzlo. Je to potomek z jedné slavné císařské dynastie v Hue a měl jsem to štěstí, že zrovna studuje v Praze. Musím s ní stihnout ještě něco natočit, než v létě nadobro zmizí v Saigonu.

Názvy skladeb jako „Sleeping Bus to Saigon“ nebo „Night Flight to Bangkok“ zřetelně odkazují ke konkrétním situacím. Platí tedy, že tvůj život pohání tvou hudbu (a nikoliv že by hudba byla únikem z něj)?
I když je má fantasie veliká a rád si i sním, hnacím motorem mé hudby jsou většinou skutečné prožitky, dobrodružství a noční výlety. Rád tu náladu zaznamenávám.

„Sleeping Bus“ vyšel u System Recordings, což je velký elektronický label. Co vydání předcházelo? Zkoušel jsi i jiné labely?
Oslovil jsem asi šedesát labelů celýho světa a s první rozumnou nabídkou přišel System Rec. Měl jsem v plánu album vydat u jiných labelů, ale nechtělo se mi čekat měsíce na jejich vyjádření. Nakonec i od nich mi nabídky přišly, ale už bylo pozdě. System Rec. se zdají být fajn, nacpali to snad do všech e-shopů.

„Rád pozoruju překrásný letušky v rajcovních minikostýmcích. To mě pak napadaj ty nejúžasnější melodie.“

A máš od nich nějakou zpětnou vazbu, jak se album prodává? Jaký je vlastně komerční potenciál téhle hudby?
Zatím nemám tušení. Na trhu je to krátce a první rekapitulace bude od firmy až po půl roce. Sám jsem zvědavej, kam všude to dostanou.

Je pro tebe Night Vision v nějakém ohledu osobnější než Kaviar Kavalier či tvorba pod jménem Necrocock?
Já myslím, že osobní jsou všechny projekty tak nějak stejně. Night Vision je možná pro mne ale nejintimnější.

Přímo se nabízí, aby tvou hudbu pouštěli v letadlech, „chilloutové rádio“ nechybí na žádném mezikontinentálním letu. Děje se tak?
Zatím jsem se o tom nikde nepřesvědčil, ale label mi tvrdí, že by se to mělo na paluby dostat, tak doufejme. Asi nejvíc záleží na konkrétních airlines.

Když se sneseme z letadla na zem – letiště jsou hodně specifická prostředí s náladou, jaká jinde nevládne. Pozoruješ rád lidi v letištních halách? Jak je vnímáš? A jak vnímáš tu zmíněnou náladu?
Letištní náladu miluju od dětství. Rád se po letištích courám a popíjím alkohol, hlavně v noci, když je klid. Nejradši mám samozřejmě asijská letiště… Singapur, Hong Kong. Rád pozoruju překrásný letušky v rajcovních minikostýmcích. To mě pak napadaj ty nejúžasnější melodie. Na evropskejch linkách už to tak slavný není. Málokdy narazím na hezkou letušku. Většinou podmračený protivný ženský nad čtyřicet. Ta prestiž, co bejvala, už je pryč. Dneska tam vezmou kdejaký strašidlo.

Když zmiňuješ ten noční klid – vnímáš věci jinak s ohledem na časové posuny? Dá se jet-lag prožít jako opojný zážitek?
Jet-lag je velká únava, která tě rozhodí a tím vlastně umocní zážitek. Tím, jak jsem ztrženej a mám z toho rozjetý nervy, tak všechno vnímám intenzivnějc a i třeba taková změna pásma a klimatu je docela silnej zážitek. Von vlastně celej Night Vision je skládanej v jet-lagu.

„Někdy nechávám svou hudbu třeba na hotelích nebo svoje samolepky vylepuju po karaoke a gogobarech na záchodech.“

Coby gurmána se nemohu nezeptat – co ty a strava na palubě? Dá se v letadle objevovat gastronomie?
Těžko, už kvůli čerstvosti. Tak určitě si víc pochutnáš na palubě Cathay Pacifique, než u Aeorflotu nebo u nějakejch Poláků. Ale stejně… Všude je to jen o ohřívání polotovarů. Někdy si ale hodně pochutnám na dobrým vínu.

V hudbě Night Vision, ale i na albu „Bukkake Express“ je zřetelný vliv asijské sensitivity a snad i tamního popu. Reagují Asiaté na tvou hudbu jinak než Evropané?
To nevím. Moc asijskejch ohlasů jsem nezaznamenal. Myslím, že oni chillout moc neposlouchaj. Maj nejradši ten svůj popík.

Obdarováváš někdy svou hudbou své asijské známosti?
No jasně, je to fajn dáreček. Někdy nechávám svou hudbu třeba na hotelích nebo svoje samolepky vylepuju po karaoke a gogobarech na záchodech.

A baví tebe osobně asijská hudba více než ta z anglosaskými kořeny?
Tak určitě poslouchám víc a radši anglosaskou hudbu, to je jasný. Tu asijskou nasávám, když jsem tam, a tady si ji dávám do uší spíš nostalgicky nebo při zvláštních příležitostech.

Tvé okouzlení Asií je zjevné už z toho, jak často tam jezdíš. Je ale něco, co se ti na tamních zemích vůbec nelíbí, ba příčí?
Teď mne napadaj snad jen někdy záchody, když u mne dojde k průtrži. Někde chybí čistá voda na opláchnutí arschlochu. Pak mě štvou města nebo čtvrti s muslimskou majoritou, kde se nikde nesežene ani pivo.

A z druhého břehu: jsou místa, země, které tě na cestách vůbec nelákají?
Určitě Severní Amerika.

Čím to?
Nechutnaj mi hamburgery a kečup.

Jaké slovo se hodí v tvém případě doplnit do úsloví „Všude dobře, … nejlíp“?
Na Pattayi. Nebo v Bangkoku.

fotografie: Facebook Tomáše Kohouta (perex, 1, 3)