Necrocock – Hudba z psychiatrických pavilonů

Pohled z druhé strany plotu
Necrocock - Hudba z psychiatrickych pavilonu
2015
GummiStudio Y Prague
48:24 (10 skladeb + 2 bonusy)
elektronika | rock
www.necrocockworld.com
Necrocock je v mnoha ohledech zjevením. „Chovanec nebo lékař?,“ ptal se v podtextu své recenze kolega Laďa Oliva. „A záleží na tom?“ odpovídáme.

Viktor: Bylo to vlastně hned při prvním setkání s ní, co jsem si všiml, že tvorba Tomáše Kohouta neboli Necrococka bývá nezřídka interpretována jako humorná či všeobecně nadsazená. Jako by představy klinických pomůcek anebo pozorování mrtvého těla byly něčím, co nelze přijmout s autentickým zjitřením a okouzlením. Smích jako obranný mechanismus může fungovat, Necrocockova hudba mu ale vzdoruje. Hudba z psychiatrických pavilonů zvlášť.

Berry: Jistá dávka nadsázky a humoru je nezpochybnitelná, ale magie Necrocockovy tvorby je v určitém aspektu právě v tom, že jakoukoliv hranici neidentifikuje ani zkušený posluchač. Tom je dæmon bizarre, extravagantní umělec, člověk obdařený výjimečným talentem, se kterým neplýtvá na poli mainstreamu (jakkoliv by mohl), ale věnuje jej neprobádaným tématům, u kterých by tohle nikdo nečekal. Nabízí se dotaz, oslovila tě Hudba z psychiatrických pavilonů na tzv. první dobrou?

„Album je přirozeně těžší nejen tématem, ale právě i hudebně – je v tom tolik potřebná symbióza, bez které by nemohlo fungovat.“

Viktor: Ne. Tedy ne tak, jako třeba na první poslech opojná Lesní hudba nebo okamžitě konejšivá tvorba Necrocockova chilloutového projektu Night Vision. Ono se ale není čemu divit, aktuální deska není tolik harmonická, mezi šprušlemi plotu se dostávají k našim uším jen jednoduché popěvky a brumlání a Necrocock tolik nedává na odiv své skvělé aranžérské schopnosti, ale spíše lehce neumětelskou stránku či, lépe řečeno, jakési závany art brut v hudbě. Kvílivá Zapomněl jsem si v sanitě… budiž důkazem. Opravdu by ale někdo toužil, aby zpráva ze zdí psychiatrického pavilonu byla estétsky (a tedy dost možná nevzrušivě) dotažená?

Berry: To byl test, stojíme-li skutečně na stejné straně plotu; a jsme tady skutečně spolu. Náročné téma, tenké jako pozdně jarní led, pochopitelně vyžaduje pomalejší, nikoliv však opatrný průnik. Album je přirozeně těžší nejen tématem, ale právě i hudebně – je v tom tolik potřebná symbióza, bez které by nemohlo fungovat a nezačalo by se vykreslovat s přibývajícími poslechy, respektive s přibývajícími dny strávenými v pavilonech.

„Harmonie jsou choré, některé tóny konejšivé a celková nálada připomíná olezlé záclony povlávající v pokojíku někde v rohu pavilonu.“

Viktor: U Necrocockových desek vždy přemýšlím o míře jeho stylizace, proměně ve jménu tématu nebo nálady. A vždy docházím k tomu, že stylizace je zde minimální – rozhodně ne taková, jako když se nastrojíme na Comic-Con, maximálně taková, jako když vyrážíme na schůzku, na které nám záleží a trochu se opucujeme. A vyznění desky tomu odpovídá: harmonie jsou choré, některé tóny konejšivé a celková nálada připomíná olezlé záclony povlávající v pokojíku někde v rohu pavilonu. Je to deska s atmosférou, kterou se autor rozhodl příliš nešlechtit.
V podtextu Hudby z psychiatrických pavilonů lze znovu cítit, že tady se opravdu nevolá po modernitě, stejně jako nemáme čekat klid a mír, jaký mnozí zažívají s takzvaně definitivními odpověďmi.

Berry: To album je především soundtrack přímo z místa dění. Není vyumělkované, je to oprýskaný aparát rozházený po všech pavilonech a neochvějně troubící majoritou stále tabuizované téma. Už samotné intro desky a „živé“ vstupy v některých skladbách jsou tak mrazivé, až člověk nabývá pocitu, že opravdu není cesty zpět. Citlivě, byť paradoxně místy tuze uchopené téma zjemňuje Necrocock svým jednou jemným, jindy zas funerálním zpěvem, za kterým už není nic než věčnost. Přichystal album z míst, kam kdyby se běžný smrtelník dostal, už tam zůstane.
Kdysi jsem tam jezdil jako doprovod čerstvých pacientů a vzpomínky na chodby a klece plné lidí z vlastního světa spolehlivě naskočily. A abych ukončil záležitost inter a mluvených fragmentů – tyto neuvěřitelně silně a autenticky umocňují atmosféru ponurosti, sklíčenosti, definitivně jiného světa.

„Buďme u poslechu alba vždy plně ve střehu, i takhle totiž může vypadat naše finální cesta.“

Viktor: Ano, tohle Necrocockovo album znervózňuje více, než kterékoliv předešlé – a to už zhudebnil i zážitky z krematoria. Do značné míry za to může jeho zvýšená introvertnost (deska v celkové zadumanosti dosud nejvíce rozvíjí Necrocockovo osobité pojetí shoegazu) a velmi křehká rovnováha – prosíme, neklopit!
To album vnímám jako stejnou měrou „dokumentární“ a imaginativní – tady se nebojácně překračují hranice a ukazuje se, že ve vězení jsou ti, kdo v něm vidí pouhou kuriozitu. Normalita je ve světle desky tou nejvíce svírající kazajkou, podráždění čímkoliv, co vybočuje, je diagnóza dnes stejně jako před třiceti lety. Shovívavost si strčte za klobouk! A samozřejmě: všechnu moc imaginaci!!

Berry: Všeobecná psychika současného lidského druhu – dá-li se to takhle nazvat – se v řádu desítek let ve své podstatě nijak nemění, album je tedy svým tématem aktuální a bez příčiny nadčasové. Hudba je stejně nemocná jako její téma, shodně ponurá, ale ne shodně bezvýchodná. Klidně si záměrem ubere z prvoplánové hitovosti, protože jen tak posluchač opravdu uvěří, že psychiatrický pavilón není žádným hitem. Tohle je zvuková stopa psychicky zlomených, která se většinové společnosti netýká jen zhola zdánlivě. Buďme u poslechu alba vždy plně ve střehu, i takhle totiž může vypadat naše finální cesta – psychika jednotlivce se totiž mění a vyvíjí neustále. I Olga Hepnarová tady byla několik dní.