Mörkhimmel & The Tower

Když řeka mění směr a proudy zrádné jsou
2017
LP – Insane Society
CD – L'inphantile Collective
32:55 (4 + 3 skladby)
hardcore punk metal
doom metal
www.bandzone.cz/morkhimmel
www.bandzone.cz/thetower
Dvě pražské kapely, jedna trochu zkušenější a druhá zatím ještě objevovaná, na svém děleném albu těší nejen mile obstarožním písmem psacího stroje, ale i poznáním, že většinou deathgrindový Ossie a převážně hardcorepunkový Barvák vydávají doom metal. Sice pouze ze tří čtvrtin, neboť ta první zní odlišně, přesto jde o poměrně zajímavé zjištění.

Mörkhimmel skrze předchozí nahrávky názorně předvedli, kterak lze z hardcorepunkových kořenů a při jejich plném zachování prorůst blíže k undergroundově syrovému metalu. „Plivu jed, piju krev, cením zuby, údery kladivem zběsile lámu kosti,“ chrčí možná trochu méně přesvědčivý, ale k takto ostře poetickým textům přesně pasující potemněle drsný vokál. První dvě skladby Pravidla hněvu a Mlýn už zase mele jsou, podobně jako tomu bylo na minulých dvou deskách, takové ty poctivé valivě hardcoremetalové řezničiny, které sice ničím nepřekvapují, přesto mohou potěšit, ale hlavně z nich znamenitě sálá onen „hnilobný pach černé hlíny“.

Krátká, nicméně skvěle znějící akustická instrumentálka Na úpatí černého kopce však slouží jako totální vybočení, osvěžující intermezzo a zároveň intro k další skladbě. Promyšleně doommetalová Řeka dlouho soustředěně klade táhlé a temné riffy a teprve v druhé polovině přistupuje k žánrově přiléhavé úvaze o tom, co se děje „když řeka mění směr a proudy zrádné jsou“. Jakmile poté vrcholí poznáním „při ústí řeky cítím pach močálů a z dálky doléhá zvuk žabích chorálů“, je to vskutku cítit i slyšet. Vynikající kompozice současně tvoří hudební pojítko s kolegy ze splitu a v podstatě i jakési stylové zastřešení spojení obou zde přítomných kapel.

„Srovnání obou těles může vést k domněnce, že ti první trochu zastiňují ty druhé.“

The Tower navazují doom metalem, jímž coby jeden z objevů posledních let zaujali již na předchozí kazetě. Nově zaujme především žánrově velmi zdařilá skladba Bloody Fields, opírající se hlavně o výrazně přesvědčivý zpěv, jímž se daří dotvořit či dokonce zvýraznit klenutou kytarovou melodii. Nepatrně méně působivé To the Sea místy atmosféricky lehce vadne a pak se znovu zvedá, přesto rovněž drží nadprůměrnou linii, podobně jako nedlouhá instrumentálka A Path to Solitude, tvořící jakýsi dovětek druhé prezentace solidního talentu autorů.

Srovnání obou těles může vést k domněnce, že ti první trochu zastiňují ty druhé, přesto také u nich lze tvrdit, že současný český doom metal má vedle Et Moriemur další schopné protagonisty, jejichž kvality ovšem zřetelněji prokáže až plnohodnotné album.