Magick Musick Open Air 2014

Stará dobrá nesmrtelná Bouda
Liver Garnish, Jolly Joker & The PBU, Rabies, Or, Asmodeus, Rest in Haste, Radiolokátor, Mörkhimmel
21. června 2014
Bouda, Čermná u Sušice

Dobrá věc se podařila. Respektive se jich podařilo hned několik. Hodně. Existenci malého, ještě loni dvoudenního festivalu Magick Musick Open Air registruji dost možná celou dobu jeho existence, až letos byl ale kalendář smířlivý. Zaplať za ty dary!

Když Berry, muž stojící za serverem Vinyl Disk Musick i malým eshopem a velkým distrem orientovaným zejména, ale nikoliv jen na vinyly, říkal, že by tenhle festival mohl organizovat dole ve městě, ale jednoduše nechce, pochopil jsem ho okamžitě. Prostor Boudy, stojící v polích za několik usedlostí čítající vesnicí Čermnou, totiž dokáže okouzlit, jakmile do něj vstoupíte. K útulnému stavení je připojeno zastřešení nad kamenným pódiem, odkud je krásný výhled do okolí. Jistě, v Sušici vzdálené osm kilometrů odtud by možná přišlo dvakrát tolik lidí, festival by ale přišel o mnohem víc. Protože v klubu u náměstí oheň nezapálíte, po louce se neproběhnete, čerstvého vzduchu nenadýcháte. A když už byste raději vstoupili do barového dýmu, žádný nebude podobný tomu, jaký prostupuje Boudou, která je nejen díky archivním plakátům na zdech místem s pamětí. Nejen čerstvý vzduch, ale i celková atmosféra vábily k opakovaným hlubokým nádechům.

Původně jsem si říkal, že report pojmu žertovně a budu si dělat legraci třeba z pořadatele, který celou dobu nepustil půllitr z ruky (dobře, ke konci jsem ho jednou zahlédl i s malým pivem), nebyl by to ale odraz mého rozpoložení – snad jen v tom, že příjemná nálada byla na louce za Čermnou patrná od začátku do konce. Rozcvička s Liver Garnish uvnitř Boudy přinesla více mladistvého zápalu než originality, ale proč by ne. Energie patnáctiminutového setu byla dostatečná. Takřka kontrastně „archivní“ byli zasloužilí Jolly Joker & The PBU, kteří to rozbalili už v pět, neb ten večer hráli ještě v Ostravě. Devadesátkový crossover není žánrem, který bych vyhledával, a když kapela po psychedelickém úvodu naznačujícím omámení jako od Secret Chiefs 3 spustila monotónní sestavu „písniček“, postupně ztrácela mou pozornost, až se ta zcela rozplynula v talíři s cizrnovým gulášem.

„Energie vybuzená během setu Radiolokátor se musela projevit na prostoru tak malém, že ze stoje dosáhnete na strop, a bylo to poznat.“

Veteráni Rabies zpívají o ušlechtilých věcech prasáckým způsobem, což je samozřejmě míněno jako lichotka. Patnáct minut, dvacet skladeb a k tomu něco povídání mezi nimi. Úderné vystoupení, které nevystupuje z řady, ale ani se v ní zbaběle nekrčí. Zpěvák pak – spolu s ostatními členy – vydržel na akci až do konce, s nakažlivým nadšením a zájmem sledujíc a natáčejíc si každého dalšího účinkujícího. Další hřebíček do truhly plné nenuceného sdílení. Trojice Or mě svým „LP“ zasáhla spíše rozumově, než bych k jejich noise rocku vyloženě zahořel – a jejich vystoupení na Magick Musick Open Airu bylo z kategorie těch, které mění vztah ke kapele. Fond ohrožených muzikantů jim zjevně dal na benzín a koupil i novou kytaru, pročež mohli zahrát tak šťavnatě a pestře, až jsem se divil.

Techničtí thrasheři Asmodeus nejsou kapelou, kterou bych si kdy pustil doma, při jakékoliv živé konfrontaci k nim ale cítím náklonnost pro jejich zručnost i věcnost, jaká většině tradičně metalových kapel dost chybí. Z jejich hudby cítím věrnost žánru, která ale není synonymem rigidnosti. Oč méně důvtipní v názvu, o to více zábavní jsou Rest in Haste – zpěvná stonerrocková mašina se součástkami Queens of the Stone Age i jejich tvrdších souputníků. Jejich hudba i živé vystupování nepopírá touhu strhávat k tanci i tomu, co se může odehrát, když se tanečníci odeberou na hotelový pokoj. Dynamický a pulzující koncert. Žánrově jednoznační jsou i Radiolokátor – nejenergičtější kapela široko daleko. I když jednoznační… Jejich thrashové palby křiví význam obou slov – s thrashem je nakonec spojují hlavně džísky, palbu lze pak v jejich případě brát doslovně. Precizní a strhující jízda, na níž není ani špetka zasnění se v časech, kdy se kuly první thrashové projektily.

Zařadit Mörkhimmel na závěr a dovnitř Boudy se ukázalo jako znamenitý nápad. Energie vybuzená během setu Radiolokátor se musela projevit na prostoru tak malém, že ze stoje dosáhnete na strop, a bylo to poznat. Temní Mörkhimmel na závěr probudili skličující peklo a Boudu ovládla nálada zmaru. Vzpomněl jsem v té chvíli na esazlesa, kteří se po zdejším vystoupení na čas rozpadli. A viděl jsem před očima, jak v nich právě tohle místo, tenhle bar a tahle blízkost přírody mohly probudit něco do té doby v plné síle nevyřčeného.

Magie Boudy ale povětšinou míří do pozitivních směrů. Sedm koncertů hodinu po hodině krásně krájelo odpoledne a večer, jaký mohl unavit tělo, ale dopřál jednoznačné pookřání duše. Když se Berry na závěr naoko čertil, že navíc neprodělal boty a bude tedy, kruci, muset akci za rok pořádat znova, měl jsem radost a věděl, že udělám, co půjde, abych přijel zas. Že se dostaví zajímavé kapely, zaručuje nejen letošek, ale i lineup z let minulých. A že by mohlo být na rozdíl od letoška škaredě? Moc rád si dopřeju Mörkhimmel za bouřky venku anebo Or hezky z metru uvnitř v Boudě.