Kabaret doktora Caligariho – Hry pro Marii

Tak trochu „kaputt“
Kabaret doktora Caligariho
2016
Guerilla Records
50:36 (14 skladeb)
alternativně art/hardrockový kabaret
www.kabaretdoktoracaligariho.cz
Jestliže dávní tuzemští průkopníci křížení tvrdých žánrů Sebastian kdysi vydali pozoruhodné album Snÿ o Marii, současní kabaretní pánové zplodili nahrávku s trochu podobným názvem, jenže také s podstatně menším předpokladem posluchačského nadšení.

Kabaret doktora Caligariho zatím střídá kratší a delší počiny. Zatímco první minialbum TetenTon předznamenalo albový debut Vzkříšení, další předkrmový výtvor Kaputt následuje druhé album Hry pro Marii. Na předchozí dlouhohrající dílo navazující, do čtyř dějství rozložený a v bookletu podrobně vysvětlený příběh je znovu zasazen do prostředí blázince, kde řádí šílený doktor Caligari, a současně tvoří jakýsi soundtrack k divadelnímu představení.

Debut měl sice daleko k dokonalosti, mohl se však opřít o dobrou polovinu silných skladeb, jichž se tentokrát mnoho neurodilo. Zejména rozjezd alba zní poněkud rozvláčně a příliš jej nevylepšuje ani sáhodlouhé ústavní hlášení v písni Diagnóza. Dojem pozvedává snad až Uranovej důl a hlavně Kaputt, kde němčina dává vzpomenout na starší tvorbu Necrocockových Kaviar Kavalier, na což navazuje nejtvrdší a v rámci alba nejpůsobivěji gradovaný kus Fußgängerübergang. Připočtením zdařilého Hned teď se pak rýsuje poznání, že nejlépe dopadají položky použité již na předchozím minialbu, zatímco prvně vydané kousky zůstávají v jejich stínu.

Hudebně členité, ale většinou průměrně nápadité skladby jen místy nabízejí pronikavější momenty, když především jemnější pasáže často postrádají jakoukoli uhrančivost. Pánové se sice mohou opřít o solidní instrumentaci a také pateticky vypjaté sborové zpěvy docela ujdou, jinde přítomná vokální či spíše recitační teatrálnost však naráží na hlasovou podprůměrnost aktérů, kteří na přesvědčivější projev zjevně nemají. Když ze sebe velmi pracně, křečovitě a přitom jen výjimečně vydolují špetku odlehčení, jako zvláště ve skočném závěru písně Tajemný šarlatán, představuje to vítané zpestření celku, jenže současně potvrzení vůkol převládající matnosti.

„Druhé album je oproti poměrně nadějnému debutu skoupější na nápady, rozředěnější, atmosféricky mrtvolnější a proto o něco slabší.“

Dřívější vzpomínky na lehce podobně znějící První hoře jsou již méně čitelné, jenže ani toto zjištění není záchranou. Celé to zní jako starším šedivějícím pamětníkům určený alternativní rock, nesoucí v sobě nádech starého undergroundu, klasického hard rocku a místy až metalové tvrdosti, což tehdy, kdy se ozve saxofon či hammondovsky znějící klávesy, míří k obstarožně artrockové načančanosti. Finální číslo Pro Kristovy rány připomíná pětačtyřicetileté legendární album Kuře v hodinkách od Flamenga, ovšem v podstatně slabší a strnulejší podobě.

„Doufám, že uznáváš zákony a pana prezidenta?“ jest tázáno v jedné z písní, která alespoň v tomto bodě poskytuje důvod pro pousmání a možný převod do aktuální roviny. Trochu nepatřičně působící výkřik „Baník pičo!“ naštěstí zaniká v hluku, nejvíce však vadí pořád dokola a často až do zblbnutí opakované mnohé věty, jež chybějící nápady nenahradí.

Druhé album je oproti poměrně nadějnému debutu skoupější na nápady, rozředěnější, atmosféricky mrtvolnější a proto o něco slabší. Pokud jde o šílené doktory, pak především to, co před třinácti lety vytvořili Tata Bojs s Jiřím Schmitzerem, znělo na podstatně kratší ploše jediné skladby a obklopeno odlišným příběhem mnohem intenzivněji a mrazivěji.