Insania – Zapal dům poraž strom...

Základem zla je zplodit hovado
2013
Magick Disk Musick (LP) | X Production/Redblack (CD)
43:38 (12 skladeb) + remixy
crossover
www.insania.cz

Brněnská legenda Insania po více než třech letech zcela chvályhodně zapálila dům a porazila strom, zabít syna se však neodvážila a proto alespoň zplodila hovado. Tím je osmé podvratné album, vybavené sice gramaticky záměrně chybným názvem, ale také velmi pěkným obalem, kterýžto vyniká nejen v kompaktní, ale hlavně vinylové podobě.

LO: Nazírání jednotlivých posluchačů na tuto desku se pravděpodobně liší podle toho, co kdo od této dlouholeté kapely očekává. Především znalci starších nahrávek si zřejmě vybaví celou řadu skladeb, jež se pohybují v pestrém spektru od hardcore-punkové přímočarosti a údernosti přes rozsáhlejší astrálně-mystické kompozice až po několik málo výrazně vybočujících experimentů. Takto zasažený a v tomto směru natěšený pamětník může být zklamán nejen čím dál citelnějším a již na předchozích albech zřetelným příklonem k melodičnosti a přístupnosti, ale také tím, že to vše se odehrává převážně v jedné rychlostní rovině.
Hitovost a střední tempo asi vyhovují současným fanouškům a prospívají síle písňových nápadů, zároveň však budí obavy z tvůrčí usedlosti, ústící až v pocity stereotypu. Souběžně ale možno dodat, že ani to nic nemění na odvěké originalitě a snadné rozpoznatelnosti souboru a děje se především v kontextu vlastní tvorby, nikoliv v dimenzi veškeré tuzemské tvrdé scény, kde soubor nadále zůstává jejím výstavním exponátem.

VP: Možné náhledy na desku jsi shrnul přesně a diplomaticky, těžko z toho ale vypátrat, kde na pomyslné škále možných přijetí alba stojíš ty sám?

LO: Můj pohled na desku je právě oním průsečíkem pocitů a dojmů, z nichž některé se ve mně tvoří na základě již skoro čtvrtstoleté a tedy dlouholeté náklonnosti ke kapele, zatímco ty opačné vycházejí z jakéhosi všeobecnějšího předpokladu dalšího tvůrčího vývoje. A právě v této věci se vkrádá otázka, zda se soubor nezačíná čím dál více opakovat, na což již má trochu právo, nebo zda lze v jeho případě v budoucnu ještě předpokládat něco navýsost nečekaného, tedy to, co starší alba zdobilo přece jen více než ta z posledních let.

VP: Já osobně k Insanii přilnul ve chvíli, kdy na albu „Rock'n'Freud“ ožila s Tudyho klávesami, příklon k melodičnosti mě tudíž nijak výrazně netrápí. Ba naopak, skladby jako stonerem nadopovaná jízda „Nejsvětější trojice“ jsou příjemně podvratné hity. Vedle nich ale stojí taková „Až se to tu otočí,“ což je, ať se na mě nikdo nezlobí, poloviční Kabát. To sice ještě není záminka k úprku od alba, přece jen jde o výjimku, důvod k ošívání se to ovšem je.

„Ačkoliv Insania rozhodně nepřišla o schopnost rozbouřit stojaté vody, nabízí vlastně stále méně překvapení.“

LO: Pokud jde o právě naznačenou hudební podobnost s Kabátem, mám naprosto stejný pocit. Vedle „Až se to tu otočí“ je možné zmínit úvodní hitovku „Božská komedie“, jejíž zemitě sborový refrén připomíná třeba „Dole v dole“, a zejména pak „Sfoukni za mě svíci“, svou melodikou silně připomínající nikoli tvrdší, ale kupodivu spíše ty jemnější kabátovské písně.
Pikantní na tom všem je skutečnost, že zcela nepochybně existuje mnoho posluchačů Insanie, kteří současně z duše nenávidějí Kabát, a obě tyto kapely vidí v hodně protikladném postavení. Takto smýšlející jedinci můžou být pobouřeni tím, že někdo má tu drzost spatřovat v těchto souborech určitou spojitost. Jenže i kdyby se všichni nesouhlasící stavěli na hlavu, já tam tu podobnost zcela zjevně slyším. Přičemž rozhodně nemám pocit, že bych trpěl halucinací nebo zánětem středního ucha, protože něco podobného odhalilo již více lidí. Přestože ze strany Insanie jde o podobnost jistě nahodilou a nezáměrnou, v českém prostředí ji skutečně zaznamenat lze.

VP: Jasně, tady je dobré se nejprve oprostit od pohoršení z takové paralely, a pak popřemýšlet, co to vlastně znamená. Jestli takováhle melodika třeba zazněla v podání Insanie již dříve, či zda kapela opravdu „hudebně nestárne,“ zatímco zároveň „textově mládne“ (o tom ještě bude řeč).
Insania odjakživa věděla, že sladkým pidlikáním stopu nezanechá, na nové desce je ale dosud nejvíce přístupná. Což nakonec dává smysl, pokud si uvědomíme, že si tentokrát o následování říká i nejvíc přímočaře burcujících textů. Nerad bych ale budil dojem, že je album hudebně nezajímavé – stejně jako by bylo mylné myslet si, že to hravé se odehrává jen u Tudyho za klávesami. Naopak, zejména ve skladbách z první strany desky pulzují všecky nástroje.

LO: Přestože chytlavé hitovky v úvodu desky působí rozhodně zdařile, možná ještě o něco lépe dopadají šlapající songy „Nejsvětější trojice“ a „Bioprodukt podsvětí“, na podmanivě syrovém riffu postavené „Píšu ti švabachem“ s kontrastně líbeznou hostující Liduškou, podobně jako nápaditou elektronikou podbarvené a místy úchylným zpěvem ozvláštnělé „Základy zla“. Naopak v poslední třetině už nahrávce slyšitelně dochází dech, takže pokud tento dojem vylepšuje finále v podobě okázale hitového „Neprojdou!“, pak snad pouze nepatrně.

VP: Pokud jde o texty, toliko jednu z hlasitých příčin vzývání Insanie, určité rozpory v mých očích přinášel už minulý „Kult hyeny“, na němž přímočaré apely přebíjely méně jednoznačné písně. Přičemž je zjevné, že „joeovské jinotaje“ ke kapele vábí její starší posluchače, zatímco „věšení celebrit“ zřetelně oslovilo nové publikum.
Ačkoliv Insania rozhodně nepřišla o schopnost rozbouřit stojaté vody, nabízí vlastně stále méně překvapení. A pokud bychom to soudili dle skladeb, které si vybírá jako „singly“, svou nejsilnější stránku kapela vidí spíše v přímočarých sděleních (minule třeba zmíněná „Pověsíme celebrity“, nyní „Sfoukni za mě svíci“), přičemž já to vnímám přesně naopak.
Kázání o prohnilém šoubyznysu na mě působí jako rouhání na příliš bezpečné půdě, přičemž je ale zjevné, že o schopnost nejednoznačné zkratky a subtilní provokace kapela, respektive textař Poly, rozhodně nepřišli. Jen jsou tyto momenty méně nápadné a nezdá se, že by to byly právě ony, na které by současná Insania chtěla mířit reflektory. Jak vnímáš poselství současné Insanie ty? Na koho kapela vlastně cílí?

„Prvky proticírkevního rouhání, hojně přítomné již v minulosti, ještě o něco zesílily.“

LO: Insania má zřejmě velmi pestré publikum, neboť nejen svou hudbou, ale hlavně neskutečně přitažlivými texty dokáže oslovit otevřenější rockery, metalisty, hardcoristy, punkery i alternativce.
Podobně rozmanité publikum mají snad už jen První hoře a v trochu jiném duchu také Tata Bojs. Jenže zatímco zvýšený důraz na hudební přímočarost a posluchačskou vstřebatelnost možno považovat za víceméně přirozený důsledek průběžného vývoje, k onomu myšlenkovému posunu od astrální zasněnosti k mnohem jedovatějšímu tónu došlo zjevně mezi předminulým a minulým albem, přičemž prvky proticírkevního rouhání, hojně přítomné již v minulosti, ještě o něco zesílily. Jistěže to někomu může vadit, ale pokud je to všechno nadále opatřeno značnou dávkou vtipu a nadhledu, pak v tom nevidím žádný zásadní problém.

VP: Nesporně, mi se ale zdá, že podvratnost a přímočarost si tak docela nemohou rozumět. Jakkoliv si ale myslím, že Insania se – a mluvím teď o textech – už poněkud usadila v určitém pojmosloví, a variace známého se tak nutně dostavují, Poly se slovy žongluje až na výjimky („Jsme v hajzlu, příteli – kéž bychom se mýlili“) stále znamenitě. A ve spojení s celkovou útočností desky lze pochopit, když v někom probouzí pocity, které ho obrazně vyhánějí mávat tím albem na vrcholky barikád.

LO: Není pochyb o tom, že „tahle deska svět nespasí, právě naopak“, nicméně Polyho texty jsou nepatrně slabší ve větách typu „hudba od nás je jedovatá“, kde kapela pouze proklamuje, jaká by chtěla být, a naopak silnější tam, kde se proklamace mění v drsnější realitu, což jsou právě ony vtipně míněné a zároveň dostatečně provokující úvahy o tom, že „Bůh sere nás, my serem vás“, „když Bůh zešílí, pěstuje kult násilí a pak se stane bestií“ či dokonce „spasitelé zdechli, neměli co jíst, lásku prodávají kurvy, my prodáváme nenávist“. Podobné myšlenky soubor sice opakuje už dlouhá léta, jenže „opakovanej vtip teprv začíná být vtipem“.

VP: Stejně jako to minulé, vyšlo i tohle album v nadstandardním vinylovém balení. K tomu možná řekni něco ty, já se spíše otřu o doplňkovou aplikaci na, jak Poly říká, „vychytralé telefony“, která se jeví být spíše nevinnou hříčkou než revolucí v bonusových materiálech k albu.

„Za přátelství s novými, mladšími posluchači zjevně může kupředu kvapící hudba s potenciálem burcovat davy.“

LO: Já osobně mám ten vůbec nejhloupější telefon na světě, takže pokud jde o onu aplikaci pro takzvané chytré telefony a podobné moderní výmysly, nemám ani to nejmenší tušení o tom, o co v té aplikaci jde. Můžu ale pochválit zdařile provedené oba nosiče, tedy kompakt a vinyl, které lahodí oku, neobsahují snad žádný rušivý prvek a jsou tedy naprosto důstojnou vizitkou souboru, který přes všechny možné pochyby neztrácí svou originalitu.

VP: Celkově vzato je vlastně pozoruhodné, že si Insania zjevně získala bez nadsázky novou generaci fanoušků, což se o jejich souputnících z kapel jako Našrot nebo Jolly Joker říct nedá. A co víc, s tímhle novým posluchačstvem dokáže navazovat i vcelku hluboký vztah, jaký kdysi měla s těmi, kterým dnes ve tvorbě kapely chybí poetická víceznačnost, respektive nadbývá burcující jednoznačnost.

LO: Vše nasvědčuje tomu, že jen minimum z těch kapel, jež vznikly ještě před listopadem 1989, má schopnost nadále přicházet s čímsi aktuálně působivým, co je přitom pořád na dohled tomu, co bývá považováno za kvalitativní vrchol. Pokud pomineme naprosto specifický úkaz v podobě Master's Hammer, lze zmínit asi jen tři takové kapely – OTK, Tata Bojs a právě Insanii. Přičemž hlavně poslední dvě dokážou oslovovat i mladší posluchače.

VP: Za přátelství s novými, mladšími posluchači zjevně může kupředu kvapící hudba s potenciálem burcovat davy. Přijde mi vlastně vcelku unikátní, jak téhle kapele s věkem přibývá odbojnost, zatímco zvykem bývá pravý opak. Oproti „Kultu hyeny“ se mi každopádně nové album zdá být celkově vyrovnanější, a to i v přímočaré útočnosti. Vrátila se i méně okázalá strategie „sladkého jedu“, jakým Insania vždy mámila. Celkový výraz pak nejlépe vystihuje devadesátková, a tedy trochu zaprášená škatulka crossover, což nemíním nijak kriticky, neboť o zastydlosti tu nemůže být řeč, zatímco velmi osobitém výrazu ano.