DROM: naději v naší hudbě střídá beznaděj

Se členy DROM jsme si psali v průběhu prosince 2012 a ledna 2013.

Pokud se na české scéně, řekněme, emo hardcoru o někom poslední rok, dva usilovně mluví, jsou to liberečtí DROM. Horečně koncertující kapela sice nehraje úplně nejpůvodnější muziku, což je ale úplně jedno, protože tuto případnou výtku zcela smazává autentičnost a působivost jejich počínání.

S novou deskou „Hectop" navíc získávají stále osobitější výraz, díky němuž je lze v žánrovém galimatyáši vcelku bezpečně rozeznat. Obecně pak platí, že DROM svou hudbou stále účelněji zvou ke stále hlubšímu ponoru. Do rozhovoru, který se snaží proniknout do uvažování kapely, nejen pokud jde o její hudbu, se zapojila podstatná část DROM.

Vaše nová deska „Hectop“ je postavená na příběhu ukrajinského anarchisty, který stál za povstáním rolníků, kteří už nechtěli být v područí silných. Jak podle vás tenhle příběh promlouvá k dnešku?
Vrablo: Již jsme se k tomu lehce vyjádřili v předchozích rozhovorech, tak abychom se neopakovali... A asi bych byl i raději, kdyby si to v tom každý našel sám. Ale jedna z prvních věcí, co mě napadá, je, že svět se svými formami vlády a z nich vycházejících státních zřízení, které postupují ruku v ruce s nadnárodními korporacemi, nemůže takto pokračovat dál. Někde jsem narazil na větu: „Nebojím se, že přijde konec světa, bojím se o to, že bude pokračovat beze změn.“
Charlie: Třeba tím, že každý z nás je jedinečná bytost, jejíž schopnosti přesahují hranice toho, co si myslíme, že je možné. Nebo tím, že bychom měli být věrní svým zásadám a pevní ve svém postoji, který nezměníme jen proto, že před námi někdo zacinká zlaťáky. Je čas si přiznat, že nežijeme ve svobodném světě.
Naše životy jsou každý den ovlivňovány úzkou, ale velice dobře organizovanou skupinou parazitů, kteří díky své moci a privilegiím žijí z práce a krve těch neprivilegovaných. A vůbec tím nemám na mysli pouze politiky, což jsou mnohdy jen bezvýznamní psychopati na šachovnici, kterou ovládá úplně někdo jiný. Když zůstanu v českých reáliích a vyslovím jména jako Tykač či Kellner. Pro někoho symboly úspěchu a pracovitosti. Pro jiné zase podvodníci a zloději, jejichž bohatství vzešlo z divoké privatizace v 90. letech, kdy zákony byly děravé na správných místech a umožňovaly zisk ohromných majetků, pokud jste měli po ruce ty správné právníky, soudce a politiky. A pak kde je pravda? A zajímá to dnes ještě vůbec někoho? Děsím se toho, že ne.

„Dokud nebudeme jednotní, společnost se nezmění. Ani u nás, ani nikde jinde na světě.“

Ať už v kontextu Nestorova příběhu nebo bez něj – jak vnímáte současnou českou společnost? A co se vám na ní líbí? Ano, líbí…
Vrablo: Je těžký hodnotit ostatní lidi. Vyznávám spíš teorii, že každý by měl být zodpovědný především sám za sebe a chyby i jejich řešení hledat také především sám v sobě. Půjčím si další větu: „Není to v prdeli, je to v lidech.“ Ale moc se mi líbí, že česká společnost je především společností ateistickou. I když to možná doháníme někde jinde. V hazardu, pověrčivosti, astrologii, anticigánismem...
Vladik: Česká společnost je především otupělá. Zdá se mi, že v zahraničí by se při stejných korupčních i jiných skandálech neudržel nikdo v křesle víc než pár dní. U nás se lidi v politice vůbec nestydí krást a my jim to svojí nečinností a naivitou dovolujeme. Ale na vině jsou i média, která o dění v jiných zemích, kde bychom se náhodou mohli inspirovat, úspěšně mlčí. Co třeba letošní 11. listopad v Polsku? Protestovaly tisíce lidí, přerostlo to v násilnosti, během kterých bylo zraněno víc jak osmnáct lidí, z toho tři těžce. Informovali o tom snad iDnes, Lidovky, Novinky? Dodnes tam nedohledáš ani zmínku, a přitom se jedná o sousední Polsko! Děsí mě pomyšlení, kdo ten tok informací řídí.
Co se mi na české společnosti líbí? NIC. Někdy se spíš stydím, že jsem Čech. Stejně jsme většinou nějakej evropskej mix...
Vrablo: Líbí se nám, že jsme schopný zahrádkáři. Jsme světová špička v pěstování chilli a tak. Ale když budeme mluvit vážně, tak včera jsme se ve světle úžasné prezidentské amnestie bavili o tom, jaká asi bude příští generace, protože ještě důležitější než výchova rodičů je společenská atmosféra a ta v Čechách není dobrá.
Charlie: Já na tohle nehraju. Národ je pouze vedlejším produktem státního zřízení. Jsem přeci člověk. Pozemšťan. Stejný a přeci úplně jiný, než kdokoliv na téhle planetě. Hrát si na Čechy, Němce nebo Slováky je pěkná píčovina. Už jenom kvůli tomu, kolik zla to v minulosti způsobilo. Dokud nebudeme jednotní, společnost se nezmění. Ani u nás, ani nikde jinde na světě.
Vrablo: Jo. A ještě jednou si to zopakujme. Národ je produktem státu a ne naopak.

„Myslím, že se teprve pomalu probíráme z šoku, že naše hudba lidi zajímá a teprve začínáme přemýšlet, co a kam dál.“

S tou otupělostí tak docela nesouhlasím, v poslední době se leccos změnilo, i když masa se vždy omezí akorát na anonymní halekání. Takže opravdu “NIC”? Z čeho to špatné na Češích teda vychází?
Vladik: Tady jsme narazili na parádní dvojsmysl, kapela “NIC” z Plzně se mi fakt libí. Ne, dobře, možná bych nemusel být tak negativní, máme třeba celkem slušný počet světových sportovců a údajně máme i kapacity v matematice, lékařství a dalších oborech...
Bohužel tihle lidé nejsou vidět. A neříkám, že jsou Češi nějak extra špatní, to zas ne, spíš tak vnímám celkovou společenskou atmosféru.
Tady bych si dovolil vypomoct si citací a to od pana doktora Hnízdila: „Léta jsem nechápal chování a vystupování našich politiků. Pak jsem začal politickou scénu studovat podle učebnice psychiatrie. Okamžitě mi to bylo jasné. Liberálně tržní společenský systém je založený na dravosti, aroganci, bezohlednosti, neustálém ekonomickém růstu za každou cenu. Přitahuje úplně stejný typ lidí: arogantní, dravé, bezcitné psychopaty. A oni ten systém potvrzují, dál rozvíjejí, obklopují se dalšími psychopaty. Výsledkem je, že se z demokracie stává patokracie. Místo toho, aby občané vládli prostřednictvím volených zástupců, tak psychopati, ve službách podnikatelských skupin, ovládají občany.“

V rozhovoru, který jsme dělali pro Spike, jste zmínili, že aby se něco změnilo, musí člověk začít sám u sebe. Jakými změnami jste prošli vy osobně?
Vrablo: Největší změna byla rozhodně přechod na veganství. To už jsi pro většinu lidí úchyl jak santa. Zvířata se jedí a mléko pije přeci od nepaměti.
Vladik: Přechod na veganství určitě. Nemusí to být změna nijak radikální, stačí trochu otevřít srdce a duši. No jo, jsme hipíci...
Charlie: Tak kromě veganství, což je náš společnej koníček, je největší změnou v mém životě, že jsem se vysral na novinařinu a začal pracovat s lidmi, kteří trpí závislostí na tvrdých drogách. Učím se pomáhat ostatním, raduji se z malých úspěchů a snažím se nevidět svět černobíle. Plat mám asi jako uklizečka ve škole, ale konečně dělám práci, která má nějaký smysl. Práci, kterou můžu mít rád. Práci, v níž se necítím jako otrok v područí jiných. A to je pro mě mnohem důležitější než tučná výplatnice.
Hodně jsem se také změnil jako spotřebitel, což je pohříchu asi jediná alespoň skutečná moc, kterou v koloběhu naší doby mám. Takže nekupuji oblečení ani jiné produkty za kterými stojí dětská práce, nepoužívám kosmetiku testovanou na zvířatech, netankuji u Shellu, který se podílí na násilnostech a korupci v Nigérii. Těch věcí je spousta a často jsou to jen malé krůčky na cestě k určité nezávislosti. Ale už jenom pro ten pocit, že se o něco snažím, mi to stojí. Až budu na smrtelný posteli, nechci litovat toho, že jsem to ani nezkusil.

Emoce ze strany posluchače jsou bezesporu něčím, co vás zajímá. Jak svou hudbu prožíváte vy sami? Jaké emoce v ní nacházíte?
Vladik: Naději střídá beznaděj a naopak.
Vrablo: Přesně. I když Egon Bondy říká o naději, že je dokonce všech hoven meta, tak my ji máme rádi.

„Když vezmu do ruky nějaké CD, tak mi připadá směšně malý a ošklivý.“

Vaše CD vyšlo ve třech barevně odlišených verzích – jak moc přemýšlíte nad tím, co extrovního nabídnout těm, které vaše hudba zajímá?
Vladik: Já nad tím přemýšlím neustále. Problém je s financema. I když se budeme čím dál tím víc snažit dělat věci víc DIY, stále stojí všechno dost peněz. Zatím do kapely podstatně víc peněz vrážíme, než se vrací. A tím si nechci nějak stěžovat, to je prostě fakt, se kterým se nejspíše potýká 99% kapel.
Vrablo: Ba, ba. Zlaťáky se sypou. Ale ne k nám. Myslím, že se teprve pomalu probíráme z šoku, že naše hudba lidi zajímá a teprve začínáme přemýšlet, co a kam dál. Vizuální prezentace kapely je v dnešní době (a možná v jakékoli) stejně, jestli ne více, důležitá jak hudba samotná. Snad si zatím držíme nějaký standard, ale že bych přemýšlel nad tím, co extrovního k tomu přidat, tak to zatím ne.
Jsem rád, když vůbec dotáhneme něco do konce. Naštěstí Vladik umí celkem obstojně fotit a v našem okolí se pohybují lidé, viz obal „Nestora“, kteří se věnují výtvarnému umění, tak doufejme, že ze všech těch slibů co si dáváme na barech ještě něco vypadne.
Charlie: Já si myslím, že do budoucna budou bonusy pro nejvěrnější samozřejmostí. Nápadů je dost a finance bych až tolik neřešil. Spousta věcí se dá udělat jinak. Jinak samozřejmě s postojem Vladika souhlasím. Je to pokladník a musí mít věci pod kontrolou.

Vladik při našem minulém rozhovoru zmínil, že rád filmy…
Vladik: Jo, třeba po milionté můžu vidět cokoliv od Stanleyho Kubricka, Darrena Aronofského nebo Nicolase Windinga Refna. Film „Drive“ od posledního jmenovaného mě totálně odrovnal. Mezi další oblíbené patří třeba Michael Mann, Fincher, Nolan... A hrozně mě baví evropské filmy.
Vrablo: Takže honem kouknout na „Shining“ s českýma titulkama, ať všichni vědí proč se jmenujeme DROM.

Evropské filmy, to je trochu ošidná škatulka, co tím myslíš?
Vladik: Myslím tím opravdu celkově evropský nebo spíš bych to upřesnil na ne-hollywoodský film. Severský dramata a hořký komedie, francouzský/španělský horory... Tyhle filmy mají většinou výrazně odlišnou atmosféru. Připadají mi uvěřitelnější.

A co ostatní a jejich nehudební kulturní vyžití?
Vrablo: Charlie za posledních deset let nevynechal televizní přenos zápasu Arsenalu. A není to Arsenal Sarandi ani Česká Lípa.

Jo, taky se na Arsenal dívám. Když hraje s Norwichem City. Nicméně: na koncertním večeru Insanity Sail část DROM zahrála ještě v kapele Underground Theatre? Z jakých pohnutek vznikla?
Vladik: Podle toho, jak je otázka položená, to vypadá, že sis nedohledal historii Underground Theatre.

Nedohledal…
Vladik: Začali hrát ještě v době, kdy jsem ani nepomyslel na to, že bych mohl hrát na bubny. Na post bubeníka jsem do Underground Theatre nastoupil až v době založení DROM. Je to regulérní kapela a právě pracujeme na novém materiálu. Víc určitě napoví ostatní.
Charlie: Útéčka jsme dali dohromady o čtyři roky dříve, než jsme vůbec začali přemýšlet o tom, že bychom chtěli dělat něco jako DROM. Na střední škole. Ve snech dospívajících kluků. Je to moje první kapela, vzpomínky, kamarádi, kořeny. Místo, kde jsem se naučil, co všechno takový život obnáší.

„Věřím, že všechno má svůj důvod a čas. Věřím v přirozený koloběh života a smrti.“

Aby si vaší hudbou dosud neposkvrněný fanoušek udělal jasněji – ke kterým českým kapelám, promotérům, labelům nebo webům máte obzvláště blízko?
Vladik: No, my vlastně moc lidí v undergroundové „scéně“ neznáme. Nebo je známe, ale oni neznají nás a v oslovování labelů, nebo pořadatelů koncertů nejsme moc dobrý. Nejradši máme, když si nás někdo najde sám.
Z labelů mě napadá asi jen Pure Hearts Records. Mezi promotéry bych zmínil především Wes a tebe, Viktore, všichni ostatní, s nimiž nějakým způsobem spolupracujeme, hrají v kapelách a těch by bylo na vyjmenovávání až moc a nerad bych na někoho zapomněl. Z webů bych jmenoval Aardvark, Abysszine, jinak pravidelně navštěvuju Czechcore, Metalopolis, Diycore a pár dalších blogů.
Charlie: No, nevím. Já bych zase řekl, že známe jenom lidi z undergroundu. Záleží na úhlu pohledu. Perfektně se o nás vždycky postaral třeba Shusta z Ostravy nebo René z Děčína. Z kapel máme lidsky a svým způsobem i hudebně blízko ke klukům z Esazlesa, Le Bain De Maid, Tengri, Tosiro či BBYB. Jo, a těším se, že se v březnu na For Liberation Festu v Rožnově konečně osobně poznám s Blumem z Gattacy. Jinak si ale s velkou úctou vážíme každého, kdo nás jakýmkoliv způsobem podporuje nebo v minulosti podporoval.
Vladik: Tak když ses dal do toho vyjmenovávání, tak bych doplnil Social Party, Superego Kid, 0100 (ex-Darja), Anime Torment, Empty Hall of Fame...
Vrablo: Kiss Me Kojak, Five Seconds to Leave, Azkaza, R-DIY booking z Tábora. Na někoho při vyjmenovávání určitě zapomeneme.

Aktuálně se soustředíte na postupné skládání nového materiálu, který byste rádi viděli na vinylu. Co pro vás tenhle formát znamená?
Vladik: Je to teprve pár měsíců, co jsem si gramofon pořídil, takže znalci se možná trochu pousmějí. Až doteď jsem nad deskama jen slintal na koncertech. Točím teď dokola asi těch dvacet placek, co mám, a když vezmu do ruky nějaké CD, tak mi připadá směšně malý a ošklivý. Je to skoro jako srovnávat knihu v PDF a papírové podobě. Artwork je v téhle velikosti úplně jiná kategorie, právě teď se nejvíce rozplývám nad „Panopticonem“ od Isis, „Empros“ od Russian Circles nebo u kultovní „Jane Doe“.

Když se podíváte těch pár let zpátky, máte pocit, že se věci semlely rychle anebo spíše dokážete postupně jít událost po události s pocitem, že DROM tak nějak hezky plují?
Vladik: Věci se semlely celkem rychle, ale já jsem za to rád. Některé věci bych třeba udělal jinak, ale celkově bych neměnil.
Charlie: Věřím, že všechno má svůj důvod a čas. Věřím v přirozený koloběh života a smrti. Proto vlastně nemá cenu se tím vůbec zaobírat.

fotografie: Tomáš Šrejber (1,3), Tomáš Škoda (2)