Drom | Moro Moro Land

Zatěžkaná cesta k osvícení
2014
Skin & Bones Records | Monotonstudio | SAVRVS Brothers | Holy Goat Records | Negation Records | Eastrain Rec | Terror Night | Gorgona Records | Naše desky
12''
emocore | posthardcore
www.darkdrom.com | http://moromoroland.bandcamp.com

V oblasti hutných kytar se pohybující splitko je zároveň čtvrtým albem podpořeným s těmito stránkami spjatým labelem Naše desky. Nejen to je ale důvodem, proč jsme se na něj podívali opravdu do hloubky, místy až encyklopedické. Čtěte o hudbě temné až k bezvýchodnosti. A hlavně ji slyšte.

Viktor: Splity jsou jakousi konstantou hardcorové scény, která si oproti té metalové mnohem méně hledí honu za „dokonalostí“ a nebojí se spontánnějších rozhodnutí. V tomto ohledu je split domácích a námi nezřídka velebených Drom a ruských Moro Moro Land takřka ukázkovým zástupcem. Jde o desku, která působí přirozeně, pro někoho možná trochu nedokonale, každopádně ale autenticky. Laďo, ty budeš chtít určitě dodat něco o dějinách tohohle formátu mezi tuzemskými kapelami...

Laďa: Vinylové splity, ať už sedmipalcové, desetipalcové či v tomto případě dvanáctipalcové, jsou rozhodně běžným standardem hardcorové scény, protože nejenže umožňují prohlubovat vzájemné přátelství a spolupráci zúčastněných souborů, ale jsou praktické i z ekonomického hlediska, neboť dvě různé kapely disponující krátkou nahrávkou ji mohou vydat společně a takto ušetřit sobě či vydavateli.
Tuzemská historie hardcorových splitů trvá dvacet let, za tu dobu jich vyšlo mnoho a mnoho desítek. Nicméně se lze obávat, že tvrdojaderná scéna se začíná poněkud tříštit, takže ty nejortodoxnější hardcoristy tahle deska nemusí oslovit, protože na jejich omezený vkus jim může připadat například příliš pomalá. Potenciální zájemce je tak vhodné hledat spíše mezi vinylovými nadšenci, sběrateli a všežravci.

Honza: Moc pomalá? Pokud by někdo smázl tohle splitko jen proto, pak s ním nemá smysl diskutovat, a to nejen o deskách. Hardcore je přece jinde. Ale dost o tom, teď nás snad zajímá deska, ne její případní posluchači.
Viktore, nevím jak tobě, ale mně po formální stránce tenhle dvanáctipalec vůbec nepřipadá nedokonalý nebo nedotažený. Takhle bych se spíš vyjádřil o sedm let starém EP „Creativity“ od Balaclavy nebo stejnojmenné desce Esqmeq z téhož roku, které jsou aspoň podle mě zářným příkladem toho, jak být při nahrávání naprosto bezprostřední.

Viktor: Tou nedokonalostí jsem mířil k tomu, že na metalové scéně prostě podobné počiny nenajdeme, neb oni se více ženou za šlechtěním každého tónu a něco jako dělit se o album s jinou kapelou, je jim spíše cizí. Byť nelze zároveň pominout, že pokud jde o tisk přebalu téhle desky, něco se trochu nechtěně vymklo kontrole.

„Skutečný mystik nejenže chyby nechápe jako něco vyloženě negativního, ale také je zcela samozřejmě obrací v jejich pravý opak.“

Honza: Nechci tvrdit, by Drom nebo Moro Moro Land s trsátky a paličkami v prstech, před membránou mikrofonu nebo nad mixážním pultem dlouze přemítali, jak by výsledek měl asi tak znít. Celé to spíš připomíná záznam duchovního soustředění, v němž není prostor pro chyby už proto, že skutečný mystik nejenže chyby nechápe jako něco vyloženě negativního, ale také je zcela samozřejmě obrací v jejich pravý opak. Cesta k osvícení ale pro každého vede jinudy, a proto bych se taky chtěl zeptat, v čem se podle vás příspěvky Drom a Moro Moro Landu liší?

Viktor: Příspěvky obou kapel se mi zdají být v jádru podobné, je zjevné, že tohle spojení dává smysl. Obě se pohybují na notně zatěžkané straně kytarové scény, obě operují s tíhou i snahou se z ní vymanit, což vede k emocionálně vyhrocenějším momentům skladeb.
Odlišnost bych viděl snad v tom, že Moro Moro Land energii rozdávají trochu lehkovážněji. Anebo můžeme taky říkat přímočařeji. Valivá síla obou stran desky je ale srovnatelná, byť u Drom nacházím silnější celkový dopad, jdou na to více skrze emoce.

Honza: Přesně na to narážím. Rozeznat příspěvky obou kapel totiž v zásadě lze na základě pouze několika dílčích prvků. U splitu, u něhož by se přímo nabízelo podávat posluchači dva klidně naprosto odlišné chody, jako v případě velmi svěží kolaborace Bonuse a Flowers for Whores, to ale není vůbec na závadu. Pokud tato nahrávka zvítězí v nadcházející Břitvě v kategorii Minialbum, split a singl roku, tak ale zcela určitě ne na základě Banánova precedentu, který s thrashovým Ferrari značky Lahar dotáhl na stupně vítězů jinak jen mírně průměrnou Exorcizphobii. Rtuťovitější Rusové se totiž s rozjímavějšími našinci, kteří pohnou spíš nitrem než zátylkem, skvěle doplňují, a to hlavně tím, že navzájem zvýrazňují své přednosti.

Laďa: Drom pokračují někde tam, kde posledně přestali. Atmosféricky procítěná emocorová nahrávka, kterou i přes občasné akustičtější pasáže charakterizuje značné napětí, ústící do ostře kytarové zvukové stěny, která místy sklouzává k syrově zatěžkaným riffům. Spíše pomalejší, ale ne zase vyloženě plouživé tempo, na jehož hutném podloží lze zaznamenat zvukově výše položené prvky kytarové melodiky, jakož i jistou dávku drsnosti a razance. To současně platí i pro řev, potlačený nejen zvukovou intenzitou, ale také textovou skromností, koncentrovanou do pár větiček. Přičemž formát minialba či možná „půlalba“ žel neposkytuje dostatek plochy k výraznějšímu rozkvětu, z čehož plyne, že dosavadním vrcholem souboru možno nadále titulovat zatím jediné plnohodnotné album „Hectop“.

„O mastering Drom se staral dokonce James Plotkin a počínal si přinejmenším účelně.“

Honza: Láďo, nelze. Není malých rolí. Ani nahrávek. Kupříkladu jiné „půlalbum“, „Garden of the Grief“ švédských At the Gates z roku 1991, přes délku srovnatelnou s nejnovějším výtvorem Dromu, postavilo celý tehdejší metal na hlavu. Proto bych taky vliv hracích časů na kvalitu nahrávky nepřeceňoval. Stopáž je jedna věc. Jak se s ní naloží, věc druhá. A že dva nejnovější liberecké opusy dávají smysl jen vedle posledních dvou skladeb kvarteta z Nižného Novgorodu věc třetí. To mi připomíná, že zrovna druhý poločas 12'' jsme odbyli jen pár obecnými poznámkami. Jak se vám pozdával?

Laďa: Moro Moro Land rozhodně nejsou kapelou, kvůli níž se tento vinyl ocitl v mém zorném poli, což je ovšem způsobeno nikoli jejich hudebním cílením, ale pouze oním prostým faktem, že z časových ani finančních důvodů nemám čas sledovat zahraniční scénu.
Nicméně viděl jsem jejich vystoupení na květnovém Cultburger Picnicu na Bystřičce a tehdy jsem o nich napsal, že šlo o „skvělou psychoapokalyptickou smršť, přes převažující střední tempo se vzpínající také do svižnějších rychlostních obrátek“. Slyšená nahrávka naznačuje zhruba něco podobného, co lze tvrdit také o Drom a několika dalších podobně laděných souborech. Že totiž jejich koncertní prezentace pluje na vyšší hladině emocionálního prožitku, kterýžto je na nahrávkách potlačen undergroundově méně pronikavou schopností vytvořit kvalitní zvuk, tedy onou již zmíněnou nedokonalostí.

Viktor: Slabší zvuk vnímám především na straně MML, o mastering Drom se staral dokonce James Plotkin, velmi uznávaná persóna, člen Khanate či OLD, a počínal si přinejmenším účelně.
Tak či onak, tenhle split pro mě představuje jednu z jednohubek, jaké hardcorová scéna vyvrhává, respektive jednu z těch rozhodně pozoruhodných. Ač na první poslech nijak zásadně nevybočuje, nabízí jasně artikulovanou hudbu s poselstvím a značnou valivou i emocionální silou.

„To, co nyní působí dojmem čehosi aktuálního a soudobého, může za pár let zavánět vyčichlostí.“

Laďa: Ohledně Drom pozoruji podobný vývoj, jaký vykazují příbuzná Esazlesa, to znamená, že po několika málo letech mírného kvalitativního vzestupu přišla první nahrávka, skrze niž se soubor neposouvá dále, ale spíše přešlapuje na místě a víceméně tedy jen opakuje, recykluje a konzervuje to, čím zaujal minule.
To na jednu stranu rozhodně není málo, leč na tu druhou stranu to vede k předpokladu, že žádné a tedy ani veskrze příjemné oblouznění netrvá věčně. Pánové se tak dostávají do stádia, kdy již zřetelně naplnili svůj talent, jenže se rýsuje otázka, zda jej také nevyčerpali.
Stejně jako jejich „esolesní“ soukmenovce je totiž začíná postihovat obvyklý syndrom téměř všech kapel, ať už mainstreamových či alternativních. Tedy syndrom uspokojení nejen dosaženou pozicí, ale také žánrovým modelem, nacházejícím se ve zcela očekávané podobě. A je především na samotných muzikantech, zda v tomto směru prozřou natolik, jak se to daří částečně příbuzným a ještě lepším Heiden, anebo zda se nechají chytit do pasti vlastního sebeopakování a tedy i posluchačské předvídatelnosti. Je totiž zřejmé, že zatímco momentálně se všechny tyto a podobné kapely vezou na undergroundové vlně zájmu alternativněji či progresivněji laděných posluchačů tvrdé hudby, nic netrvá věčně, takže to, co nyní působí dojmem čehosi aktuálního a soudobého, může za pár let zavánět vyčichlostí.

Honza: S odepisováním Dromu bych raději ještě počkal. Souhlasím s tím, že svůj výraz v podstatě dotvořili. Zároveň bych ale hned neprorokoval tvůrčí krizí. Tím spíš v roztahaném lakonickém metalu, jehož výrazové prostředky nejenže nejsou už z jeho podstaty právě nejpestřejší, ale také nejsou tím hlavním. Tím byl vždycky prožitek a ten aspoň podle mě na síle zrovna neztratil. Mně naopak upozadění svého tvůrčího ega ve prospěch celkového vyznění desky přijde jako velmi zralé, ne samolibé.

Laďa: V žádném případě nejde o odepisování ani tvůrčí krizi, ale spíše o vnímání současnosti v konfrontaci s možnou budoucností. Deska jako celek je zjevně poplatná momentálnímu undergroundovému trendu, který aktuálně mnohým lidem z hardcore-punkové scény a hlavně pak emocorovým zatvrzelcům může výrazně imponovat, jenže za pár let může být pouze milou vzpomínkou. Stačí si jen domyslet, kolik z nynějších mladších příznivců žánru si vůbec pamatuje jeho české počátky, jmenovitě Ember, Clean Slate nebo ranou fázi Sunshine, Lvmen, Ravelin 7 či Thema Eleven. Ona aktuální vlna je sice v něčem odlišná, oproti té minulé více provázaná i třeba s metalovou subkulturou, respektive její otevřenější částí, ale historické zkušenosti vývoje jakéhokoli žánru jsou žel velmi nekompromisním faktorem.

Honza: Zrovna na Lvmeny, Raveliny a Themu se pamatuju velmi dobře. Jestli je toto splitko skutečně poplatné nějakému pomíjivému trendu, budeme moci s jistotou posoudit nejdřív až za pár let. Teď můžu říct jen tolik, že když jsem měl jeden z výlisků této desky doručit cílovému odběrateli, pro jistotu jsem si ji pustil, abych náhodou nedostal výrobního zmetka. Deska sama o sobě byla v naprostém pořádku. Horší to bylo s mojí ochotou se jí vzdát. Pro vývoj českého undergroundu bezvýznamná epizodka. Ne tak pro mě.

autoři: Jan Hamerský, Ladislav Oliva, Viktor Palák

fotografie Drom: Tomáš Šrejber