Drom – Hectop | Drom + Naiada | Naiada – Jizvah

Vulkánové erupce ukrajinských rolníků
2x 2012 | 1x 2011
2x vlastní náklad | 1x Pure Heart
38:40 (4 skladby) | 25:32 (3 skladby) | 28:42 (4 skladby)
post metal | emocore
www.darkdrom.com, www.naiada.bandcamp.com

Sunshine, Clean Slate, Ember, Lvmen, Ravelin 7 či Thema Eleven. To jsou jména vůdčích představitelů tuzemského emocoru, který v druhé polovině devadesátých let zcela zásadně ovlivnil zdejší podzemní scénu. Víceméně všechny tyto soubory jsou dnes už minulostí, za zenitem nebo stylově jinde, mladší posluchačské generace ovšem v posledních dvou či třech letech nacházejí nová jména.

Momentálním vrcholem tohoto tuzemsky tak trochu znovuobjevovaného žánru jsou Esazlesa, další kapely se jim ale přibližují či dokonce vyrovnávají. Vše je však žánrově složitější. Původní emocore, pro své řvavější pojetí zpěvu označovaný také jako screamo, se v pozdějších letech z hardcorové subkultury značně přelil i do té metalové. Aby zmatení pojmů bylo dokonalé, objevila se označení jako postmetal či sludge, tuzemsky přisuzovaná hlavně FDK a Gospel of the Future.

Ale čert vem škatulky, podstatněji se jeví skutečnost, že v této oblasti došlo k prolnutí hardcorové a metalové komunity a vytvořila se víceméně jediná a vzájemně spolupracující scéna. Mezi její aktuální tahouny patří také liberečtí Drom a pražská Naiada, jejichž nahrávky z poslední doby si lze zmapovat například chronologicky pozpátku, tedy od té nejnovější k lehce starším.

„Rozsáhlé skladby zcela podle očekávání střídají jemně akustické pasáže s daleko více převažujícími hřmotnými výbuchy.“

Drom se momentálně opírají o pouze čtyřskladbové, svou délkou však plnohodnotně působící album. Mezi jeho přednosti patří nejen žánrově typicky stupňované napětí, ale také skvělá práce s výrazovou různorodostí a promyšleností. Rozsáhlé skladby zcela podle očekávání střídají jemně akustické pasáže s daleko více převažujícími hřmotnými výbuchy a překypují schopností mohutné kompoziční gradace, čímž bravurně navozují neodbytný pocit čehosi silně emotivního a atmosféricky dusného. Výsledkem je apokalyptický postmetal, který vedle často výrazných melodií překvapuje také neobvyklými texty, inspirovanými devadesát let starým povstáním ukrajinských rolníků.

Přestože určitá žánrová svázanost může být znát, mnohá místa jí čelí částečně nečekaným způsobem. Některé skladby znějí v rámci stylu víceméně typicky, jiné ovšem rozevírají dveře a míří jinými směry. „Bratr a smrt“ se spoléhá na spojení spokojeně předoucího kytarového riffu a ohnivě horkokrevných výtrysků, jež díky bezmála čtvrthodinovému songu „Hrob z ledu a kamení“ přecházejí v až vulkánové erupce, přerušované půvabně zklidněnými momenty. A byť mnozí alternativci si zřejmě budou klepat na čelo, některé motivy vzdáleně připomínají třiatřicet let staré a kvalitativně srovnatelné olympické „Prázdniny na Zemi“, v nichž vězí pradávné historické kořeny tuzemského atmosférična, jež ani skrze soudobé spolky neztrácí na síle. Ano, tohle je něco, co se také může směle přiřadit k tomu historicky lepšímu a co mocně hýbe současným stavem zdejší alternativní scény.

Na společném splitku obou kapel se Drom připomíná jedinou a proto patřičně rozvláčnou kompozicí „Lolita“, která vznikla již v rámci loňské nahrávky „I“, na kterou však nebyla umístěna. Přestože určitě nejde o nijak špatnou věc, oproti novému albu lze cítit drobnou rezervu. Jako kdyby se kapela tehdy teprve rozkoukávala, aby o rok později mohla udeřit vší silou.

„Pozadu nezůstává ani vokalista, v jehož hlase je patrná nejen obrovská naléhavost a procítěnost.“

Naproti tomu Naiada se zde ukazuje ve své nynější formě a se svými kolegy svádí naprosto vyrovnaný souboj. Skrze oba zde nabízené songy střídá civilnější i křičený hlas, ten však v kombinaci s hudbou funguje velmi slušně. Zjevné zlepšení je dobře citelné i vůči nepatrně starší a o fous méně přesvědčivé tvorbě.

Naiada se totiž ještě před splitkem prezentovala dvojicí nahrávek, z nichž ta druhá zpočátku nepůsobí moc dobře, dojem se však v průběhu času lehce vylepšuje. Pomalé, zdánlivě uvolněné, přesto vnitřně značně napjaté skladby se díky své zdlouhavosti a melodické síle jakžtakž úspěšně zavrtávají do mysli a v tomto smyslu naplňují základní představy o obstojně zvládnutém emocoru. Pozadu nezůstává ani vokalista, v jehož hlase je patrná nejen obrovská naléhavost a procítěnost, ale také z textů vyvěrající sevřenost i beznaděj. Důrazné ujištění „neboj, i po této temnotě přijde další“ působí dojmem příslibu, že soubor nesejde ze své cesty, leč paprsek světla by možná neškodil.

Všechny tyto za poslední dva roky pořízené počiny spojuje amatérská produkce, jež však není přítěží, nýbrž nositelem výrazně undergroundového půvabu. Až na první zde uvedený titul jde o patrně ručně dělané kartonové obaly, jež působí mnohem sympatičtěji než sterilní uniformita běžné krabičkové či digipakové produkce, jejich přitažlivost je ale podpořena také tóny.

Drom – 8/10
Naiada + Drom – 7/10
Naiada – 6/10