Chee Chaak Fest 2015

Zhmotnělá láska
12. – 13. června 2015
Důl Hlubina, Ostrava

Vryjte si do paměti jméno Chee Chaak Fest – někdy se o něm mluví jako o „Creepy Teepee východu“, zkratky ale ne vždy fungují. Je to akce mnoha barev, na které se potká fanoušek indie s crusterem, shoegazer s fanouškem divnoelektroniky a všichni si překvapivě dobře rozumí, všichni si užívají hudbu zdánlivě protichůdných žánrů.

Promotérská skupina Chee Chaak Tips, točící se okolo ostravského klubu Plan B Hardcore Café, je proslulá svým širokým žánrovým rozpětím, a tak i druhý ročník festivalu, který se konal pod její taktovkou, nabízel dramaturgicky velmi pestrý program. Inu, zkuste najít v republice jinou akci, na které můžete v jeden den vidět Celestial Shore, Hlinomaz a Space Love.

První festivalový den: Je slunečno, asi 84 stupňů ve stínu a v areálu bývalého Dolu Hlubina se začínají sbíhat první návštěvníci. Na Benelux není účast ještě příliš hojná, ale kapela vynikajícím způsobem otevírá program. Hluk, krásné kytarové stěny a ozvěna. Z dalších interpretů vyniká punkem načichlý rokenrůlek The Maggie's Marshmallows i dekadentní Kiss Me Kojak se dvěma zkreslenými baskytarami, trubkou a elektronickými hejblátky. Atmosféra je ještě mírně roztržitá, návštěvníci pobývají více venku u veganského bistra než na samotných koncertech. Zazní i ostravská Massola a příjemně překvapí indierockoví Genuine Jacks ze Slovenska. S radostí pak objevuji stánek NAAB i s kazetami Nachttante.

Druhý festivalový den: Slunečno, cirka 351 stupňů všude. Sobota už od začátku vypadá mnohem lépe; pár návštěvníků přibylo, barová stage už se pevně přesunula ven a Banán netrpělivě přešlapuje a čeká, až nadejde jeho čas. Jako první mě okouzlují Nuly s tesknými melodiemi a setsakramentsky dobrou basou. Noise od srdíčka, rozumíme si? Poté se přesouvám ven, kde už se chystá Hlinomaz a taky poměrně početný dav lidí. Dřevěná paleta dostává zabrat a dvojice frontmanů podává nadlidský výkon. Za světla, bez moshů, ale s příjemnou atmosférou. Má předpověď se začíná plnit – sobota opravdu skýtá větší potenciál a neduhů z minulého dne se nadobro zbavuje.

„Když už se zdá, že nic nemůže být lepší, na scéně se zjevuje americké trio Celestial Shore a dostává mě do kolen.“

Při zvukovce Manon Meurt už se lepím k pódiu a hltám každý tón, samotné vystoupení mě pak vynáší do jiného vesmíru, zážitek je to mnohem intenzivnější než při poslechu desky. Čistá krása a porozumění – tohle je hudba podle mého gusta, říkám si. Překvapením dne je ale jistě rakouská kapela Lambda, která mi svým přímočarým postrockem naprosto učaruje. Pro němčinu a dobře vymyšlené kytarové party mám zkrátka slabost. Když už se zdá, že nic nemůže být lepší, na scéně se zjevuje americké trio Celestial Shore a dostává mě do kolen. Fantastický indie math rock si mě omotává kolem prstu. Neskutečně civilní projev členů kapely doprovázejí všudypřítomné liché takty a promyšlená stavba skladeb. Na prstech jste se málokdy dopočítali správného „výsledku“.

Avantgardu Batalj sleduji z povzdálí a následně mířím na příjemnou psychedelickou výpravu s názvem Jelly Belly. Japonští Speed!! Noise!! Hell!! jsou pak kvůli dešti nuceni vystupovat uvnitř a publikum jim zobe z ruky. Já se moc nechytám, snad i proto, že název je nejvěrnějším opisem jejich tvorby. Anne M. Christiansen, ač se potýkají s technickými problémy, dokazují, že nabírají správný směr a jméno Sin of Lilith nahrazují v pamětech posluchačů mnohem dospělejším a upřímnějším emocorem. Skvělá tečka za celým festivalem.

Není třeba zastírat, že by zrekonstruované prostory Starých koupelen na Hlubině snesly i třikrát vyšší návštěvnost. Chee Chaak je však festival dělaný „na koleně“ partou nadšenců, milovníků hudby a i pro těch několik málo desítek příchozích fanoušků má smysl ho dělat. Chee Chaak je zhmotněnou láskou, važme si toho.

fotografie: Libor Galia