Brutal Assault Vol. 22: pátek a sobota

Těžká dovolená referenta Abbého II
Ulcerate, Incantation, August Burns Red, Trivium, Carcass, Electric Wizard, Sikht, Artillery, Prong, Mantar, Architects, Gutalax a další
9. – 12. srpna 2017
Jaroměř, pevnost Josefov
Bouře, která se rozpoutala během setu Suffocation, nad „Pepíkovem“ doznívala ještě následujícího dne krátce po poledni.

Výkyvy počasí od pekelných veder k pekelným bouřím ustaly, ale pouze do doby, než Novozélanďané Ulcerate blastbeaty úpornými jak kolitida a riffy s podobně podlomeným zdravím vyvolaly novou hrůzostrašnou buřinu. Po koncertě jsem při následném úprku do kasemat, jimž se přechodně vrátil jejich původní účel úkrytu před dělostřeleckým bombardováním, šeredně promoknul ve frontě před poternou (rozuměj výpadovou brankou). Na druhou stranu, jak často se deathmetalový virvál sladí s tak sugestivní kulisou? Bouře otřásla jak mnou, tak programem. Kvůli bouři a výpadku proudu ve městě následně koncerty na hlavních podiích běžely s půlhodinovým zpožděním.

V porovnání s Ulcerate mi metalcorový aerobic předcvičovaný August Burns Red přišel záživný asi jako pořady Hanky Kynychové. Problém byl ale spíš ve mně než v kapele. Začátečníkům, kteří poprvé překonali ostych a nechali se v coreovém fitku strhnout do kotle, kapelu doporučím bez váhání, ne tak starším a pokročilým, kteří se při nich sotva rozehřejí, tím spíš v dešti.

Déšť vlastně zapříčinil i to, že jsem se vůbec nedostal na koncert Igorrra. Stan, pod nímž se Metalgate Stage rozkládala, přetékal lidmi a nikdo z nich se neměl k odchodu, ať už se na pódiu děla sebevětší slepičárna. Po další dvě hodiny jsem s radostí vzal zavděk o něco prázdnějším, teplejším a sušším horror kinem a Raimiho Armádou temnot.

„Na ledovce z poslední štace mohl klidně ve fundusu sedat prach, triviální thrashovka se potopila i bez nich.“

Znovu se mi přitížilo, až když jsem viděl zase jednou v akci svůj někdejší pubertální idol. Po čtyřech letech se navrátivší Trivium byli ještě o kus víc guilty a o kus méně pleasure. Zvláštní, nakolik se Matt Heafy a kol. přiblížili svému velkému vzoru, Metallice. Už taky za sebou mají čtyři ohrané desky a několik zapomenutíhodných hokus pokusů. Že je všecky zvládnou zahrát naživo jako z desky, jsem opravdu vědět nepotřeboval. Na ledovce z poslední štace mohl klidně ve fundusu sedat prach, triviální thrashovka se potopila i bez nich.

To zrezivělý death metal s monogramem v podání Carcass byl o poznání sympatičtější než kapela kolem odrostlého středoškolského kytarového hrdiny, natož zástupci britské vyšší třídy. Zato ze mě se stal asi strašný snob, když mě nudilo i tohle. Do mého poněkud apatického rozpoložení se trefili až jiní Ostrované jdoucí ve stopách heavymetalových Beatles – Electric Wizard. Zahulené snímače a mrtvicí raněná rytmika byly totiž přesně ty dvě věci, které jsem potřeboval slyšet.

Clawfinger, půlnoční překvapení, které bylo překvapením i čtyři ročníky nazpátek, jsem vydržel sledovat jen chvilku. Sako Zaka Tella spíchnuté z látky potištěné televizním zkušebním obrazcem mi dalo celkem jasně na srozuměnou, že porucha rozhodně není na mém přijímači a že je čas střádat síly na poslední den festivalu. Kdo tehdy před čtyřmi lety nepřišel, se těžko dočká srovnatelné reprízy.

Sobota, poslední den festivalu. Začal jsem ho ve stejný čas jako ten první, od Sikht jsem se ale nenadál stejně odzbrojující show jako od God Mother, přestože potenciál by tu byl. Poslední zábavná numetalová kapela a pradědeček Tesseract vcelku zdatně těkal mezi polyrytmy, reggae a rapem. Na velkém pódiu ale působil uvolněně asi jako inscenace patnáct let starého mejdanu. Love and Death, Sevendust nebo Skindred nad ním stále mají navrch. Suma sumárum, příjemné, ale už ne památné.

„Jejich proslovy byly stejně dlouhé jako písničky.“

Hned potom se naskytla vzácná příležitost porovnat v akci dvě thrashová pokolení, která se na přelomu 80. a 90. let vystřídala. Dánští Artillery zkusili napodobit Cimrmany, ale synové otcům tentokrát nebyli moc platní. Prong z tohoto klání vycházeli jako jasní vítězové. Kytara vyluzovala asi tolik pazvuků, kolik udělal šklebů kapelník, který věděl přesně, že hraje v Czechii a děkoval bez přízvuku. Čím dál tím víc taneční show hajzlíka Tommyho Victora a jeho dvou kumpánů neustále rostla a vyvrcholila celkem dvakrát. Poprvé trochu nečekaně cvičením bedňáků v aportování paliček a podruhé už plánovaně dvojblokem Snap Your Finger, Snap Your Neck a Whose Fist Is This Anyway? Jako jeden ze skalních jsem proto byl jedině rád, že moje první živé setkání s Prong dopadlo nad očekávání dobře.

Také od hamburských Mantar jsem dostal přesně to, co jsem očekával. Hodně hrubý a o to účinnější stoner, který s příslovečnou německou zarputilostí ničil všechno, co mu stálo v cestě, ale pouze do doby, než mu cestu zkřížil žíznivý fanoušek. Už teď není pochyb, že chvíle, kdy kytarista a zpěvák Hanno zarazil metalový buldozer, aby se rozdělil o pivo, se zapíše zlatým písmem do dějin festivalu.

Jako frajer se zachoval také Sam Carter z britských Architects. Na rozdíl od pořadatele, který heslo „proti násilí a intoleranci“ použil opatrně pouze ve festivalovém průvodci, se velmi nahlas vyslovil proti fašismu a nesnášenlivosti. Byl to však pohříchu jediný památný okamžik z jejich vystoupení. Sice to bylo celé patřičně výbušné, pompézní a uvřískané, ale ve své podstatě ploché.

Nicméně co do povrchnosti to pořád dost zaostávalo za Gutalax, jejichž proslovy byly tradičně stejně dlouhé jako písničky. Lituji, bez ohledu na to, kolik jim mávalo záchodových štětek a vůkol lítalo nafukovacích hraček a rolí toaletního papíru, špatný grind se okecat nedá.

Na druhou stranu tím alespoň bezděčně připomněli, co všechno ztratil čím dál větší Brutal Assault v porovnáním s jiným, mnohem menším, zato uvolněnějším a osobnějším Obscenem. I když si tím teď zrovna dvakrát jistý nejsem, věřím, že se tu napřesrok sejdeme znovu. Dovolená je to sice vpravdě pekelná, ale těch pár kapel a lidí, kteří se tu sejdou, za to pořád stojí.