Nadpis

Konec s náměstím, mír s civilizací

Perex text

Vydat dvě velekvalitní desky v rozmezí jednoho roku, to se ani za hranicemi nestává příliš často. Natož u nás. Je pravda, že rozloha nějakých třiceti minut je na LP dost výmluvná, ale na druhou stranu ta kondenzace dobrých nápadů a ještě lepších tracků tento prostor natolik přetýká, že se vytknout nedá téměř nic. Hiphopová deska i pro nehiphopové fandy.

Text

Člověk nemusí být zrovna tiskový mluvčí hiphopové scény, aby se dozvěděl, že komerční rap zoufale chátrá, že témata obrábějící luxus, přepych a nadbytek pomalu vysychají. Možná to je jeden z důvodů, proč tato scéna (internet) opět vítá zastupitelstvo intelektuálních deklamátorů. Osobní rovina vytesaná do zátylku mainstreamu rehabilituje úpadek poptávky po něčem, co osloví masy a zároveň to má rozměr, ke kterému se lze stále odkazovat.

Martin Hůla nebo, chcete-li, Bonus (to, že také Bourek, k němuž se vztahuje elektro punkový projekt Sporto nebo hardcorový Ememvoodoopöká, výtvarné umění, workshopy, publikace, zkrátka poslední fáze těžkého workoholismu, asi zmiňovat netřeba) před rokem vydal radikální, koncepční debutové album „Konec civilizace“. Na něm buřičským způsobem pojmenoval stav naší společnosti, varoval před nebezpečím současného konzumu nebo zrádností fascinace majetkem.

Bonusův projev zabalený do hávu obecně platných pravd nesedl a ze své podstaty ani nemohl sednout každému. Ale jak on sám říká, tvorbou chce vyvolat reakce, emoce a podnítit k nějaké aktivitě, což se mu nepochybně povedlo. A když se přes síto prohnaly negativní reakce s těmi kladnými, zůstal „Konec civilizace“ na vrcholu hiphopových alb za rok 2010. Fantasmagorií pak zavání fakt, že ani ne rok po takhle úspěšném tažení přichází Bonus s dalším materiálem, který je svým zpracováním od debutu zcela odlišný.

Název „Náměstí míru“ prý ztělesňuje duševní stav, metaforu střízlivého konstruktivního přístupu, jako opozici nihilismu a apatii. Nelze říci, že by se Bonus kvůli duševnímu míru a klidu vzdal témat, s nimiž pobuřoval a nabádal. Spíš se smířil s tím, že budování komunit vzdoru z můstku není tak snadné a podoby společenských rakovin komentuje skrze osobní rovinu. Nepředkládá davům velké pravdy, nechává je, aby si je u něj našly samy. Občas se mi zdá, že nad společností se sarkastickým opovržením rezignuje. Humorně a s nadsázkou zde zní věci, které veselé vůbec nejsou. Něco jako „já vám to říkal, haha“. S čímž souvisí další mutace prvků z „Konce civilizace“ – osobní roviny se nedotkl jen projev, ale také zvuk, jenž s tím vším dohromady kompletuje obraz „Náměstí míru“ jako aktu nadžánrovosti.

„Underground zve jím zatím nepolíbené návštěvníky.“

V prvním plánu totiž vládnou akustické nástroje jako kytary, housle nebo piáno. Odér písničkářství či indiepopových kapel – někdy s hiphopovým přednesem, někdy s čistým zpěvem. To vše v dosti intimní verzi. Bonus dokázal pozlatit přístupnost, která ale neodporuje jeho kánonu undergroundové DIY estetiky, nadopoval ji vrchovatou porcí popu, která neotráví přátelství s punkem a hlavně se v tom všem neztratila funkčnost velkých slov. Některé melodie jako kdyby se svojí regionálností hlásily k českému rádiovému popu, čili k něčemu, co je určeno pro ty nejširší možné masy, ale svým sdělením a hlavně tím druhým, třetím a pátým plánem jasně daly najevo, že „líbivé“ zdaleka neznamená to samé jako „blbé“. Underground zve jím zatím nepolíbené návštěvníky.

A musím říci, že u mě ta osobitost funguje lépe než nějaký manifest. Bonus se stane vaším nejlepším kámošem, aniž by on sám o tom vlastně věděl. Podstatný je především názor – na „Náměstí míru“ roste jeden vedle druhého. Výrazným bonusem však zůstává schopnost tyto intelektuální teze zpracovat do mainstreamové podoby, kterou si bude pobrukovat i řadová žena u dřezu na nádobí, v řadové české domácnosti. Já vám nevím, ale tohle bude asi moje domácí deska roku.

fotografie: Martin Tvrdý

30.11.2011 Tomáš Bláha

Obrázky vpravo

Bonus – Náměstí míru