Algor - Hierofánia

Metodologie černého řemesla
2013
Hexencave Productions
54:04 (9 skladeb)
black
www.algor.wbl.sk

Martin Bartoš a Jan Hamerský nad deskou „Hierofánia“, kterou slovenští Algor vydali loni, deset let po debutu „Úder pohanského hnevu“, těžko nacházeli společnou řeč. Zatímco Martin, který kolegovi hned na úvod uštědřil krátkou přednášku z religionistiky, v Algor viděl velký příslib do budoucna, Jan jeho nadšení moc nesdílel. Čtěte dále.

Martin: Pojem hierofanie známe jako koncept vyjevování posvátna od Mircea Eliadeho. Nehledě na to, že se některé skladby objevují již na předchozích demech, názvy na nové desce Algor zaujmou jasným vztahem k teoretizování o podstatě náboženství. To je pro black metal a možná hudbu obecně trochu neobvyklá inspirace, nemyslíš? Konkrétní mýty, zvyky nebo bytosti se v hudbě objevují velmi často, ale nevybavuji si jediného interpreta, který by se vztahoval k metodologii.

Jan: Počítá se Klusovo okouzlení Duškovými „Čtyřmi dohodami“?

Martin: „Čtyři dohody“ jsou konkrétní projev, nikoli metodologický koncept. Vysvětlím na písni „Mysterium tremendum“, kterou Algor pojmenovali po konceptu Rudolfa Otta. Jedná se o dílčí část teorie, podle níž se jedinec vztahuje k něčemu, co jej přesahuje (numinosum). V konkrétní rovině to může být například Bůh. K tomuto numinosmu člověk chová zejména dva pocity. Jedním je posvátná bázeň, ono mysterium tremendum, protože se toho, co jej přesahuje, bojí. Je tu strašák v podobě trestu za přestoupení a podobně. Druhým vztahem je mysterium fascinans – co člověka přesahuje, jej zároveň láká, neboť se jedná o nevšední, neznámou, rozumem spíše neuchopitelnou oblast.
Dalším příkladem může být skladba „Za onoho času“, která se objevuje již na splitku z roku 2011. V metodologii se častěji používá původní latinský termín in illo tempore. V podstatě se jedná o koncept „pračasu“, období, ze kterého vše vzešlo a k němuž se velmi často odvolávají mýty (kosmologie a kosmogonie), dobu, kdy se utvářel světový řád. Zdá se, že se Algor začali vzdělávat v dějinách náboženství. Proč ale pro potřeby black metalu?

Jan: Doufám, že jsi nečekal, že ti, co se religionistiky týče, budu rovnocenným partnerem. S podobným myšlenkovým pozadím jsem se sice v blacku nesetkal, ale když to napíšu já jako laik, tak to celkem nic neznamená. Každopádně z mého pohledu jsou úvahy o podstatě náboženství vcelku logickou reakcí na vytěženost tradičních námětů. Budiž.

„Už nemá ambici po sobě zanechat spoušť, ale zdání výjimečného zážitku. Minimálně to vypadá, že v tomto směru mají Algor nakročeno.“

Martin: Zajímavá paralela se naskýtá už v úvodní skladbě „... A posvätno sa prejavuje”, která těžko vyvrátí podezření z inspirace Burzum. Tentýž motiv lze totiž slyšet v úvodu „Belus“.

Jan: Myslíš, že má stopování riffů v něčem tak hrdě primitivním, jako je black metal, vůbec nějaké opodstatnění?

Martin: Jak to přesně myslíš? Na mne to dělá dojem, že chtěl autor skladby podtrhnout a zdůraznit celý svůj vztah k posvátnému, jenž vidí v nezkažené přírodě, a tedy i lidské přirozenosti, která je tvorbou Burzum léty potvrzována, ostatně i osobností samotného Vikernese. Paradoxem je, že ačkoliv koncept numinosna vzešel z křesťanstvím inspirovaného prostředí, autoři proti křesťanstvu prokazatelně brojí.

Jan: I když na tvé myšlence rozhodně něco je, přece jen – není pravděpodobnější, že se Algor bez postranních úmyslů prostě jen povedlo vymyslet povědomý riff?

Martin: Jsem přesvědčený o tom, že se jedná o promyšlený tah. Vůbec celá deska je plná symbolických vyjádření. Jen si myslím, že jsou často takovým tím „bubáckým pozadím“, majícím vyvolat představu tajemnosti, zahnána do kouta. Třeba takový „Lesovik“ na mne působí paradoxně vlídně vyrovnaně oproti „(V) krajině živicových sľz“, která jakoby představuje dozvuky předchozí, snad zkostnatělé éry kapely.

Jan: Nemyslím si, že by Algor na Burzum museli odkazovat nutně úmyslně. Už proto, že tajnosnubnost a zaobírání se panenskou přírodou a naší zvířecí podstatou je alespoň z mého pohledu v blacku na denním pořádku (za všechny Anaal Nathrakh – „Bellum Omnium Contra Omnes“ odkazující k J. J. Rousseauovi, anebo „Ve stínu starých dubů“ od Trollech).
Ale když už jsi to načal, „Hierofánia“ chvílemi působí, jako by propracovanou symbolikou omlouvala skladatelskou lenost. Jakkoliv může přepočítávání motivů u black metalu zavánět hnidopišstvím, nemáš dojem, že si sem tam Algor „ulehčili“ práci?

Martin: Nemyslím si, že by tu vůbec o „ulehčování“ mohla být řeč. Od předchozí desky „Úder pohanského hnevu“ je tu viditelný tvůrčí a technický posun, větší práce se změnou rytmu, ač lze určité oblíbené riffy vysledovat na obou deskách. Působí to na mne, že se Algor na „Hierofánii“ více otevřeli experimentování. Jako by tehdejší mrazivý vichr narazil na lesní porost, kde rostou i borovice, které prostě nevyvrátí a zlomit nemá sílu. Proto zvažuje, jestli povane touto cestou, či se zakroutí u meze mezi kořeny. Už nemá ambici po sobě zanechat spoušť, ale zdání výjimečného zážitku. Minimálně to vypadá, že v tomto směru mají Algor nakročeno. Nebo se mnou nesouhlasíš?

Jan: Velký pokrok a větší otevřenost je oproti předchozímu albu skutečně znát. Jenže mezi oběma deskami zeje desetiletá propast a já si říkám, jestli by se za deset let blacker uklidnil, vyhrál a zamyslel, i kdyby nechtěl.
Ale ať už je to jakkoliv, dalších deset let se mi na třetí, údajně rozhodující desku čekat nechce. „Hierofánia“ bezpochyby má své silné okamžiky, třeba právě výše zmíněnou „... A posvätno se prejavuje“. Jsem ale přesvědčen, že loňské demo (nic) a „Ascetic Meditation of Death“ od Cult of Fire bez ohledu na to, že je to z globálního hlediska „pouze“ blacková ohlasová poezie, spíš udává tuzemskému černému řemeslu tón. Algor se podle mě tomuto trendu spíš přizpůsobili, než aby ho rozvíjeli dál.

Martin: Nemyslím si, že nutná progrese žánru značí kvalitu. Je řada kapel, které si jednou stanovily nějaké parametry a jasný rukopis a úspěšně z něho těží dál. Můžu jmenovat třeba Amorphis a In Flames. Na Algor se mi líbí, že se snaží experimentovat i za cenu, že nemusí být zcela pochopeni, což je zřejmé právě u „Hierofánie.“
Právě specifický způsob myšlení lze vidět například v nemalém žánrovém rozpětí, když se na jedné desce pohybují od ostrých ortodoxně vybroušených vypalováků, až po zasněné, lehce zpráchnivělé, snad až ambientní balady. Mám za to, že i filosofování v symboly nabitých textech, které Algor na předchozí desce nikde nešířili, je další devizou do budoucna.

Jan: Samozřejmě jsou skupiny, které svůj výraz nemusejí nijak zásadně přepracovávat a stále mají co říct, ale se jmény rutinérů Amorphis a In Flames bych se raději moc neoháněl. Alespoň mě jejich „jasný rukopis“ víc než věrností hodnotám zavání stařeckou demencí.
Z mého pohledu Algor neexperimentují, pouze reagují na soudobé trendy. Připouštím, že vcelku zdatně, ale nezdá se mi, že by se vystavovali příliš velkému riziku. I když jako undergroundová kapela nemají vcelku co ztratit, podle mě nevaří z ničeho, co by black od takových Bathory, Borknagar, Dissection nebo Enslaved už dříve nestrávil. Zkrátka „Hierofánia“ mě jako taková určitě neuráží, a když na to přijde, tak ji skalním bez váhání schválím jako dobrou volbu. Jen mi jaksi schází důvod se k ní opětovně vracet.